Když bylo Brno hnědou lodí

Když bylo Brno hnědou lodí

Karel Sýs, Haló noviny, 13. 8. 2014

Je jistě dobrý nápad vydat průvodce po "památkách" nacismu v Brně. Brno mělo za války zvláštní postavení. Nebylo sice srdcem protektorátu, ale bilo v něm hodně německých srdcí a ty byly v naprosté většině zbarveny dohněda.
Český, respektive moravský živel zde musel bojovat o sebezachování usilovněji už proto, že ve zdech Brna přebýval nejen vcelku bezzubý drak, ale pro německou válečnou mašinerii nepostradatelná Zbrojovka, chrlící jednu zbraň za druhou. Spojenečtí vojáci věru neměli na brněnský kulomet MG 34 (jen v roce 1944 vyrobeno 61 000 kusů) a pušku K 98 (414 000 kusů) příjemné vzpomínky!
Autoři knihy BRNO NACISTICKÉ Alexandr Brummer a Michal Konečný (Host, Brno 2013) si historii vyložili po svém: "Nacistická okupace, holocaust, poválečný odsun Němců i období komunismu z Brna učinily město, kde se nevzpomíná právě snadno." Nevím na co a jak snadno budou vzpomínat občané Brna, kteří zažívají restaurovaný kapitalismus kmotrů, lobbistů a mediálních manipulátorů. Třeba na neschopnost nového režimu vyřešit otázku dopravy? Nebo na špínu, která panuje všude, kde chodec vyjde ze supermarketové zóny? Povinná snaha (nebo hujerovská píle) dělat rovnítko mezi fašismem a komunismem pro soudného čtenáře knihu už předem degraduje na ideologický paskvil a la Pavka Kohout a spol.
Nejcennější na průvodci protektorátním Brnem je mozaika všednodenních zážitků a občas až kuriózních postřehů.
Němci se "z osvobození" nadšením dočista pomátli. Jen tak mohl vzniknout (dodnes prý zachovaný) nástěnný kalendář začínající 15. březnem.
Brno poctil návštěvou Hitler již třetí den okupace. "V Brně v těch dnech byl ruch jako snad v největších evropských městech", pochvaloval si submisivní redaktor Lidových novin, a dodal: "Hitler v hnědé uniformě SA vypadal velmi svěže."
Trochu písku nasypal do promazaného soukolí servility baculatý syn novopečeného vládního komisaře města Oskara Judexe. Vyprávěl strýčkovi Adolfovi cosi podobného, co se dnes hlupáčkům bez paměti vykládá o životě v socialismu: jakým hrůzám byly v první Československé republice vystaveny německé děti. Vůdce ho "popleskal po blahobytných tvářích (je to zřejmé i z fotografie, pozn. ks) a pronesl, jako by chtěl říci, že si dobře rozumíme: Na, na!", rozuměj ve smyslu: Chlapečku, nekecej.
Zatímco se okupanti přežírali v brněnských cukrárnách a automatech, brněnské Němky vyrazily do ulic s mobilními vyvařovnami a podělovaly osvobozený lid polévkou z jednoho kotle.
Vlády se neprodleně ujalo gestapo, jehož pracovitému zaměstnanci Otto Koslowskému lid záhy přisoudil přezdívku "Sherlock Koslowski".
Gestapo nespoléhalo jen na vlastní síly. Vytvořilo si síť konfidentů, tzv. V-Mannů (Vertrauensleute). V březnu 1945 jejich počet dostoupil čísla 900. K důvěrným schůzkám sloužila pasáž Alfa (Jánská ulice č. 7), respektive zde sídlící firma Erlan-Export-Import.
Objevil se nový ptačí rod "Zellenvogelů", nasazovaný do cel, aby na vězních mámil přiznání.
Nová moc, stejně jako ta polistopadová, jala se přejmenovávat ulice. Na své si přišel Horst Wessel, Göring, Heydrich (dnes Lidická!), von Neurath (dnes Milady Horákové)…
Socha T. G. Masaryka zmizela (stejně jako sochy maršála Radeckého, Švermy, Jabůrkové, Fučíka), a ve městě se usadily orlice s hákovými kříži.
Stejně jako v roce 1918, 1948, 1968 a 1989 došlo k masovému propouštění starorežimních úředníků. Nahradili je Němci, ačkoli přes veškerou plemennou snahu tvořili Němci v roce 1940 pouhých dvaadvacet procent obyvatel Brna.
Při obsazování Filozofické fakulty Masarykovy univerzity po s17. listopadu 1939, konkrétně při prohlídce pracovny profesora Josefa Tvrdého, prohlásil jistý gestapák při pohledu na obrazy svatých na stěně: "So ein Heiliger und Gauner dazu." (Tak svatý a gauner zároveň.)
V Kounicových kolejích se popravovalo na dvoře, zatímco v suterénu si kati zařídili kantýnu s barem. O výzdobu se postaral malíř Karel Minář s pomahači. Výtvarně pojednali germánské mýty a jejich hrdinům přimalovali hlavy současných gestapáků. Tím prý se "velitelům brněnského gestapa vlastně vysmívali přímo do očí", leč "nacisté dostáli své pověstné nadutosti a na malbu byli dokonce hrdí". Já bych v tom viděl spíše vyvinutý čich českomoravských kmánů kterak se zavděčit pánům. Fotodokumentace zřejmě žel chybí.
Brno mělo pro nacisty i mystické kouzlo. Hrad Veveří s údajnou templářskou minulostí a ukrytým řádovým pokladem vzrušil šéfa "černého řádu" SS Himmlera. Údajně ho prý i navštívil, což není ověřeno. Naopak je jisté, že na počátku 20. století vlastník hradu, britský občan baron Maurice Arnold de Forest (tedy něco jako Záleský) zde několikrát hostil Winstona Churchilla, v dobách, kdy jeho politická kariéra byla dosud v plenkách.
Místo magických sedánek se tu však odbývala spíše rekreace německých důstojníků. A po válce k legendě o pokladu přibyla báje o zakopaných tajných zbraních.
Brno mělo vyrůst v ukázkové německé velkoměsto. Poslední prvorepublikový starosta Rudolf Spazier sice publikoval knihu Brno zítřka, ale plány v ní uvedené město nestihlo realizovat. Němci využili údajnou či skutečnou neschopnost českých úřadů a přišli s razantními projekty, zejména s dokončením vnitřního městského okruhu na místě bývalých hradeb. Stavbu zahájili v prosinci 1939 a již 13. prosince 1941 silnici slavnostně otevřeli. Tisk kvituje "živý, radostný obrázek při zakončení velkého díla", slávu "oživovanou světlou modří dělnických halen a několika zástupy zedníků v bělostných zástěrách a s černými cylindry".
Brno se sice německým městem zatím nestalo, ale aspoň něco kloudného mu po Němcích zbylo. "Tato práce je ukázkou, jak v době, kdy Říše bojuje na frontách největší boj, koná vnitřní fronta svou povinnost. A až jednou budou v anglických městech odstraňovat trosky po válce, bude tato země, dík mocné ochraně, kterou jí poskytuje říšská branná moc, pokračovat dále v kladné práci a výstavbě."
Plánovalo se stržení starých budov a postavení nových, v německém duchu. (Nedávno bylo z pomsty spojené s přebujelým smyslem pro pozemkové spekulace zbořeno bývalé sídlo Rudého práva a začal se bourat i hotel Praha, v němž se, probůh, válely vládní delegace z NDR a dalších neamerických satelitů.)
Göring se aspoň uchýlil ke lži: synagogy byly v Říši bourány, protože byly nevkusné! Brněnskou synagogu zapálil (v den Hitlerovy návštěvy!) velitel německých hasičů Rudolf Jakubetz.
Brnu nechyběli zuřiví antisemité. A. Nechvalský, vlastním jménem František Aujezdský, takto mistr pokrývač, se inspiroval známým pražským protibolševickým plakátem a na obálce knihy Staletý děs Brna zobrazil židobolševický pařát nad Špilberkem. Vydával i obdobu Arijského boje – Arijský útok. Jeho čtenáři nosili po Brně rakev s protižidovskou karikaturou za pokřiku "Vůdci zdar, Židům zmar!" Happeningu se nemohl zúčastnit ten, kdo neprokázal árijský původ do čtvrtého kolena. Řemeslo Aujezdského zřejmě neuživilo, a proto nejen udával, ale občas se vydával za gestapáka a "vyšetřoval na vlastní pěst".
V čele Národního tábora fašistického stál hoteliér Jaromír Valla a po něm Karel Mario, dle rodného listu ovšem František Vocílka, profesí pasák. Sami nacisté se jich štítili a Mario došel přes německou věznici až na poválečnou šibenici.
Nic nového pod sluncem. Katolická buzna F. C. Kutna křičel na Bítově: "Bít Sýse!" Ještě že nekřičel "Süsse"! (I když ono to v řevu zní stejně, a ohrožen je i Novák!). Staroslavná Univerzita Karlova se ho však neštítila.
Činilo se rovněž Kuratorium, které mělo k dispozici populární časopisy Zteč, Správný kluk (přispíval do něj i Jaroslav Foglar) a Dívčí svět.
Pogromů se účastnili i nečlenové fašistických organizací. Zprvu jen přihlíželi, až je násilí natolik vzrušilo, že přiložili polínko, třeba při napadení židovských hostů kaváren Zemanovy a Brychovy, Louvre, Alfy, Avionu…
Již 15. srpna 1939 (!) oblehli čeští i němečtí fašisté za nečinného přihlížení německé pořádkové policie kavárnu Esplanade. Výsledek: dva zavraždění Židé. "V té chvíli vyběhl z kavárny starší šedovlasý žid (Leo Neubauer). Měl růžovou košili, byl bez kabátu, za ním vlály bílé šle, kalhoty měl vpředu rozepnuté a držel je sevřenou rukou, aby nespadly. Když vyběhl, propukl špalír v jásot, a ti lidé, na pohled docela slušní, zcela civilizovaní, s kterými byste za normálních dob byli bez ostychu mluvili, se rozpřahovali a dávali tomu starému muži celou silou pěstmi nebo dlaněmi mohutné zátylce anebo ho kopali.
Běžel tou ulicí a ze všech stran se sypaly na něho rány. Nehlesl, ale najednou se svalil. Nevydal hlásky a byl mrtvý!" Tak to zapsal očitý svědek, spisovatel a novinář Bedřich Golombek. A to jsme věřili, že něco podobného se mohlo odehrát leda v Tallinu či v Kaunasu! Nezjištěný esesák (!) se na to už nemohl dívat a jistého Otto Weismantela o své vůli odvedl na strážnici, aby ho uchránil před lynčováním. Když se konečně dostavila protektorátní policie, dav ji častoval výkřiky "Fuj policie" a "Benešova prasata!"
Protižidovské akce ovšem nepropukly teprve s okupací. Četnická stanice Brno-střed zaznamenala v hlášení z 1. října 1938, týkající se ředitele významné brněnské telefonní a elektrické společnosti Willy Leo Steina: "…V 18.30 telefonoval do jeho bytu neznámý pachatel a žádal rozhovor s panem Steinem, jelikož je tento nemocen, odvětila Steinová, zdali má něco vyřídit svému muži, načež pachatel mluvil, že přijdu dát jemu přes čuňu tak, až mu ji úplně rozbijem. Steinová se tázala, kdo je u telefonu? Pachatel odpověděl, že bude vidět, až tam přijdem."
To však byl teprve začátek. Od ledna 1940 Židé nesměli vlastnit telefon, řidičský průkaz, filatelistickou sbírku (museli odevzdat alba se známkami), nakupovat cukr a dorty, tabák, ovoce, navštěvovat archivy, muzea, knihovny…
V Brně Židům zakázali největší veřejný park Lužánky. Arijský útok v roce 1940 zaútočil: "Je policii známo, že mezi prostitutkami, jež zanešvařují večer Lužánky, je i několik Židovek, jež svými nemocemi ohrožují arijské zdraví? Je absolutně nemístné, aby byli arijci ohrožováni židovskou verbeží, která se večer zatoulá z židovských brlohů na Křenové do temného sadu."
Nejstrašnější však byla absolutní samota uprostřed lidnatého velkoměsta.
František Fantl, účastník transportu z Brna do Terezína, vzpomíná na noční jízdu tramvají na nádraží prázdnými brněnskými ulicemi: "Absolutní nepřítomnost jakékoli účasti, neřku-li solidarity našich nedávných českých spoluobčanů jsem velice silně pociťoval tehdy – a vlastně od té doby po celou dobu okupace."
Ještě koncem října 1941 brněnští Židé nevěděli, co znamená Osvětim. Dokonce se mnozí chtěli dobrovolně přihlásit, "protože je tam prý práce, smí se tam kouřit a číst".
Je málo známo, že v Brně se od října 1943 nacházela pobočka koncentračního tábora Osvětim. Hlavním úkolem vězňů – vesměs Poláků a Němců přivezených z Osvětimi č. 1 – byla dostavba Technické akademie SS a policie.
Na paškál si okupační správa vzala i homosexuály. V koncentrácích byli označeni růžovým trojúhelníkem. (V dnešní Velké Británii se jim říká "růžová internacionála", která údajně mimo jiné ovládla servisní zákulisí Buckinghamského paláce.) Již v roce 1937 byla v Německu založena Říšská ústředna pro potírání homosexuality a potratů. Homosexualita byla trestná i v 1. republice, v bohémském prostředí se však tolerovala. V Brně v roce 1932 dokonce vznikl časopis Kamarád, věnovaný "zájmům přátelství uznaným vědou a kulturními státy". Říšské zákony v protektorátu však neplatily v úplnosti, homosexualita tedy podle německých zákonů trestána nebyla, ale otevřené homosexuální chování vystavovalo "účastníky" značnému nebezpečí. Dobové svědectví Františka Čeřovského uvádí: "Zvláště vybraní pochopové protektorátní policie byli určeni k tomu, aby podnikali přímo lovecké výpravy na homosexuály do lázní, parků, nádraží, za účasti zvláště k tomu používaných volavek a agentů provokatérů, aby pak hromadně zatýkané vyšetřovance bitím, mučením a jinými gestapáckými metodami donucovali k doznání, k denunciaci a k lavinovému dalšímu zatýkání." Policie vyhmátla teplá "hnízdečka" – kavárnu Museum, bufet hotelu Passage, kavárnu Bellevue… Homosexuál Willi Bondy, syn brněnského teatrologa, byl deportován do Osvětimi, ovšem spíše pro židovský původ.
Dnes je homosexualita nejen povolena, ale bezmála velebena; o to silněji doutná v masách odpor.
Brněnský internační tábor měl také svá kápa. Jedním z nejnebezpečnějších byl již zmíněný a zde internovaný Karel Mario, kterého ani v této předpolední životní etapě nepřešel zuřivý antisemitismus. V lednu 1947 ho dostihla šibenice.
K místům hrůzy patřila věznice na Cejlu, v jejíchž zdech se v 30. letech ocitl například Radola Gajda.
Měla i svoji celu smrti, v níž stála postel uprostřed místnosti, a na spoutaného odsouzence celou noc svítilo světlo. Zdejší fanatický dozorce Ludvík Habiger, zvaný Mrtvola, navíc působil i coby udavač.
Ve věznici brněnského policejního ředitelství na Orlí ulici panoval režim poněkud volnější. Věra Králíková z Uherského Hradiště po válce vzpomínala, jak 28. října 1941 ráno vešel do cely štábní strážmistr Kudlička a zvolal: "Děvčata, Československé republice třikrát zdar!"
Smrt provozovala své řemeslo v bývalých Kounicových kolejích. V přízemí jednoho bloku se nacházely koupelny, v nichž gestapo provádělo tzv. vanové výslechy. Vyšetřovaným gestapáci pouštěli hadicí pod tlakem vodu do uší, nosu a očí. Metoda neblaze známá dodnes!
Stresující byl sám příjezd do "Kouniček". Gestapo dokázalo do malé nákladní Tatry, tzv. ponorky, určené maximálně pro osm osob, vměstnat až dvacet vězňů. Podobné uzavřené tatřičky s malým okénkem vzadu hojně používali pekaři.
Vězňové vyrývali v celách vzkazy do zdí, stolů a židlí. Jistý židovský vězeň sepisoval svůj příběh vlastní krví na toaletní papír; jehlu si koupil od dozorce. Zemřel pouhé čtyři dny před osvobozením a zápisky se nedochovaly.
Popravovalo se na nádvoří pod sgrafitem sv. Václava. Popravě se říkalo "jít na píseček", neboť odsouzence katani střelili pistolí do týlu a nechali vykrvácet na pruhu písku.
Mnohé popravy byly veřejně přístupné, údajně i na lístky po třech markách.
Poslední poprava se konala 18. dubna 1945. V dubnu 1945 k propuštěným vězňům držel řeč správce věznice Franz Duba: "Vy si eště budete na Kouničky vzpomínat! A nemyslete si, že utíkáme, že se bojíme, anebo že to máme posraný. My jenom trochu cófnem a pak se sem zase vrátíme a potom teprve uvidíte!"
Když bralo gestapo do zaječích, jeden teutonský mudrc naškrábal na zeď fakulty: "Gruss an NKWD! Zase se vrátíme – ale pak!" Nápis zmizel, zbylo jen pozdější konstatování v azbuce: "Min nět!", ale Němce tu máme zase.
Ale to už se rapidně blížil konec, bohužel s nálety jak amerických, tak sovětských letadel. Pod Špilberkem vznikl protiletecký kryt. Vyděšené Brňany u vchodu vítal prastarý hornický pozdrav (dvojjazyčně a samozřejmě v náležitém pořadí): "Glück auf ! – Zdař Bůh!"
Život i humor je nesmrtelný. Přestávalo se pracovat a navzdory obavám z příchodu fronty se lidé při odchodu loučili: "Nashledanou po válce." Jen poznámka, že v šest a U Kalicha, chyběla.
Němci zhyzdili i brněnskou ikonu – Vilu Tugendhat. Ovšem "dílo zkázy" dokonal – kdo jiný – jízdní oddíl Rudé armády. "Podle vzpomínek současníků byli koně ustájeni přímo ve společenské místnosti." Raději pomiňme očividný nesmysl, proč by někdo umístil koně do obýváku, když bylo dost místa jinde.
Knihu hyzdí i další povinná piha – plivanec, neřkuli přímo sranec na sovětské osvoboditele. Čím se hlavně vyznačovali? Myslíte bojovností, věrností slovanské myšlence, touhou položit život za nevděčný národ? Nikoli, hlavně znásilňovali a kradli hodinky.
"Obyvatelé Brna osvoboditele radostně vítali, ale po zkušenostech s opilými, rabujícími, znásilňujícími a hodinky kradoucími sovětskými vojáky přišlo vystřízlivění." Goebbels měl dobré žáky i na Moravě.
Jaro 1945 přineslo redakci Arijského útoku důvod k radosti. V oblíbené rubrice Brněnské kukátko čteme: "Spatřiti v městských ulicích Žida s Davidovou hvězdou je už opravdu zvláštností. To je pádný důkaz, že se jich náš národní život jednou provždy zhostil."
V knize je tento článek reprodukován. Ale co čert nechtěl, v rohu je sotva čitelný článek jiný: "Bolševici jako osvoboditelé." Líčí osvobození Liptovského Mikuláše Rudou armádou:
"Voják hned začal: Davaj časy, davaj… Důstojník povšimnul si obrazů vedle Stalina a hned se tázal, kdože to je? Masaryk? Bývalý československý president? Že už nežije? Tak dolů s ním! A co ten druhý? Nynější president Československa? Žádné Československo nebude. Slovensko bude sovětská republika. Sundej to! Takové to bylo v Mikuláši."
Pravda, američtí vojáci hodinky nekradli, americké fabriky jich nachrlily dostatek. Ostatně by to ani nešlo, z létající pevnosti hodinky neodcizíš, i když se sebevíc vykloníš. Znásilňovat také nemuseli. Karel Effa ve svých vzpomínkách líčí perfektně zorganizovaný bordel na zelené louce nad Florencií, na niž erár nechal navézt tisíc dek a tisíc předem zaplacených a lapiduchy odmuňkovaných kurev. Hromadná soulož nicméně nebyla zapsána do Guinnessovy knihy rekordů. Ale to jsem odbočil.
Zase to čecháčkovské: "Válčete si, klidně nás osvoboďte a pak vypadněte!"
Po celé Evropě byly tisíce zničených vil, Le Havre musel být po spojenecké invazi prakticky znovu postaven, nemluvě o zplanýrované Hirošimě. Kdyby se každý vítěz spokojil jen hodinkami!
Čecháčkové i Moraváčkové se dočkali: naše operetní armáda okupuje Afghánistán a Irák, jistě by ráda i do Sýrie. Avšak benzín máme čím dál dražší!
Opravdu, na minulost se za žádného režimu nevzpomíná snadno. Ale když se lže o přítomnosti, budoucnost přijde zkrátka.

Foto: Slavnostně nasvícený Německý dům v Brně

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se