Kde končí Praha, začínají místa ve tmě

Kde končí Praha, začínají místa ve tmě

Ondřej Horák, Lidové noviny, 10. 11. 2018

Povídková tvorba je obecně čím dál více odstrkována na okraj romány, proto není divu, že o pozoruhodné povídkové počiny je nouze i v českém prostředí.
Kandidátem na tuzemskou povídkovou knihu roku jsou nyní publikovaná Místa ve tmě Lidmily Kábrtové.

V první polovině roku se toho moc nedělo. A teď najednou se toho zase děje nějak příliš. Alespoň tedy co se české literatury a vydávání beletristických novinek týká. Nové tituly vydali Patrik Hartl, Radka Třeštíková, Evžen Boček, Zdeněk Svěrák a k těmto bestselleristům se připojil ještě třeba Český ráj Jaroslava Rudiše či Ondřej Hübl s knihou Hod mrtvou labutí, jež má obsahovat zábavné kratší prózy.
Pod touto vrstvou úspěšných a atraktivních titulů jsou ovšem určitá "místa ve tmě", na něž je třeba trochu lépe zostřit, aby se vůbec zjevila. Je to literatura, která tolik nekřičí z plakátů a médií – a to právě proto, že není tak úspěšná a atraktivní. A také proto, že křičet nechce, protože to nepotřebuje. Její komunikační kanál se čtenářem se nachází na poněkud jiné frekvenci.
Jedním z těchto literárně pozoruhodných titulů je i nyní vydaná povídková kniha Místa ve tmě Lidmily Kábrtové (* 1971). Působí jako příslib, že by se tato literátka mohla v budoucnu stát – co se povídkářské kvality týče – nástupkyní Jana Balabána. V užším ohlédnutí jsou pak Místa ve tmě dalším povedeným povídkovým souborem z nakladatelství Host – po loňském debutu Vladimíry Valové s knihou Do vnitrozemí.
Že se v obou případech jedná o autorky, tedy že pokračovatele Jana Balabána budeme hledat spíše mezi ženami, už asi v dnešní situaci nikoho nepřekvapí. Ostatně v tomto kontextu lze ještě vzpomenout, že Marek Šindelka se v roce 2011, to jest pouhý rok po smrti Jana Balabána, v knize Zůstaňte s námi pokusil o balabánovskou povídku, ale jeho Luk skončil jako čiré epigonství.
Na druhou stranu to zase není s oním mužským psaním ještě až tak tragické, i když je tu již jistá časová proluka. V roce 2014 vydal velmi dobrou povídkovou knihu s názvem Hovězí kostky Emil Hakl a v témže roce vyšla také hvězda jménem Matěj Hořava a jeho Pálenka, soubor krátkých básnických próz. Vloni se potom zas hodně mluvilo o básnických prózách Petra Borkovce ve svazku Lido di Dante.

Socialismus a dobový tisk

Lidmila Kábrtová debutovala před pěti lety knihou Koho vypijou lišky. Experimentální prózou, jejíž jednotlivé kapitoly mají vždy přesně padesát slov, přičemž jsou prolínány kalendáriem z dobového tisku. Avšak vyprávěn je tímto způsobem celkem banální příběh malé El, vyrůstající za socialismu – a ponechávající si onen dětský pohled. Takže je to vlastně jen další příspěvek do řady knih představované Báječnými lety pod psa Michala Viewegha, Hrdým Budžesem Ireny Douskové či Dlouhou kávovou řasou Jaroslava Formánka.
Nyní ale přichází úplně jiná Lidmila Kábrtová – pro propagační účely je srovnávána s kanadskou nobelistkou Alice Munrovou, mistryní krátkého prozaického žánru. Co spojuje Koho vypijou lišky a Místa ve tmě, je maloměstské či vesnické prostředí, krátce řečeno venkov či periferie. Místa navíc většinou nebývají blíže specifikována – jako by šlo o snahu být co nejuniverzálnější.
Ovšem na tom si hned můžeme ukázat, v čem mimo jiné dosud spočívá rozdíl mezi Alice Munrovou a Lidmilou Kábrtovou. Kanadská prozaička se nebojí být konkrétní – dobře ví, že tím dodá příběhu na důvěryhodnosti. Zatímco když si na první stránce povídky Malá dáma přečteme, že hrdinka Lidmily Kábrtové chtěla na prázdniny k babičce "do malého města, kde se nikdy nic pořádného neděje", zní to naopak poněkud neživotně.
Autorka Míst ve tmě je zřejmě v takovém prostředí doma, a tak ani nelze mluvit o sázce na venkovské téma, protože to není záměr, nýbrž danost. Každopádně jde o příhodnou shodu okolností – už proto, že většina českých čtenářů nežije v Praze, nýbrž mimo ni. Proto také slaví maloměstské a venkovské příběhy velké úspěchy – za všechny romány Jiřího Hájíčka, včetně jeho povídkového výboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, či nověji romány Aleny Mornštajnové. I již zmíněná povídková sbírka Do vnitrozemí Vladimíry Valové zůstává statečně maloměstská.
V letošním roce se zas dá tipovat, že značný čtenářský úspěch a možná i nějaké literární vavříny získá díky "efektu venkov" Dědina Petry Dvořákové. Přičemž je dobré si rovněž povšimnout, že všechny venkovské tituly pocházejí ze stáje brněnského Hosta. Což mimochodem dokládá, že Lidmila Kábrtová je v dobrých rukou.
Z dnešního hlediska se totiž může zdát, že toto nakladatelství ukořistilo spoustu úspěšných autorů: Jan Balabán, Jiří Hájíček, Petra Soukupová či Kateřina Tučková. Ovšem Host se jich ujal na začátku jejich spisovatelských kariér a některé kratší, jiné delší dobu vydával, aniž by třeba nějak zvlášť úspěšní byli. Nakladatelská trpělivost tak přináší plody – i když tomu někdy napomohou třeba až literární ceny.

Domácí jídlo a dusno Místa ve tmě nabízejí dvanáct povídek, jež jsou navzájem lehce provázány. O tom budiž řečeno, že při čtení nijak neruší – což též znamená, že není vůbec podstatné, tedy že je spíš nadbytečné. Každopádně u některých postav, jež má spojovat navštěvování knihovny, je obtížné uvěřit, že by tam někdy opravdu vkročily… Kniha Lidmily Kábrtové má nicméně vlastní dynamiku – jakmile povídku začneme číst, rozhodně neskončíme, dokud neskončíme. A jakmile dočteme jednu, chceme číst další.
Pochopitelně máme rádi košaté, vynalézavé příběhy, ale při čtení Míst ve tmě si naopak na chvíli úlevně vydechneme, že na nás nikdo nic moc nezkouší, že se především snaží poctivě zachytit naši všednodennost. Což společně s povídkovou formou přináší opravdu výrazný literární zážitek – a stejně tak je jasné, že právě v tom bude z hlediska většinového čtenáře asi vězet problém, možná nepřekonatelný. Hlavním tématem povídek jsou vztahy. Vztahy mezi dvěma lidmi, vztahy v rodině, někdy i takové ty vztahy, kde hraje hlavní roli pouze sex. Jen výjimečně vyprávění Lidmily Kábrtové sklouzne k přílišné bakalářovitosti jako v povídce Vanilkové rohlíčky a jen výjimečně se příběh odehrává na návštěvě v Praze – a je to i specifikováno – jako v textu Praga mater urbium.
Hned třikrát – v Malé dámě, Skleněných jablcích a Druhé noci u jezera – se objevuje motiv kluka či muže, jenž holku či ženu zklame mimo jiné tím, že všem objektům touhy říká tytéž "balicí pohádky". Vedle toho je tu rovněž silně zastoupen motiv muže, jenž si uzurpuje ženu – jako by on se chtěl někoho doslova zmocnit a ona chtěla zase někomu patřit, jen spolu nedokázali najít tu správnou míru.
Jakmile Lidmila Kábrtová popisuje, její povídky posilují. Jakmile se odhodlá, či spíše je okolnostmi donucena konstruovat, povídky ztrácejí na životnosti, jelikož postavy jsou pak mnohdy až příliš nositeli určitého typu, jsou jednorozměrné.

Časopis pro ženy

Další výtky se potom týkají samotných textů. Můžeme si to ukázat třeba na zmiňovaném útvaru Praga mater urbium. Ta začíná větou: "Píšu do časopisu pro ženy", jež je naprosto nadbytečná, neb další odstavce právě výborně popisují to, co ta úvodní deklaruje. Na konci pasáže o řadě milenců zas čteme: "To celé pochopitelně s prezervativem, protože ani jeden z nás neví, s kým ten druhý spal předchozí noc." Jako by se hrdinka, poměrně sebevědomá a věcná, chtěla najednou dělat lepší či se někomu omlouvat.
A když se následně tato žena natáhne na postel, má hned potřebu nám sdělit: "… nikdy jsem původní dvojlůžko nedala pryč." Což taktéž vědět nepotřebujeme. Nesmí se zapomínat na jedno z pravidel povídkářského mistrovství: čím méně se toho řekne, tím bývá povídka lepší.
Lidmila Kábrtová tak občas bojuje s přílišným doříkáváním, jindy zas s přílišnou konstruovaností a neživotností – motivace postav není vždy přesvědčivá. A někdy bojuje i se samotným jazykem – erotické pasáže jsou většinou velmi odtažitě technicistní – jako kdyby je stvořila právě ta hrdinka, jež píše do časopisu pro ženy.
A jak tedy tyhle výtky jdou dohromady s tím, že byla Místa ve tmě na začátku označena za pozoruhodnou položku letošní české literární sezony? Všechny ty nedokonalosti byly zdůrazněny proto, že to jsou pouze pihy na kráse, které by se daly poměrně snadno odstranit a výsledek by byl skvělý – je rozdíl mezi špatnou knihou, která má pár dobrých momentů, a dobrou knihou, jež má nějaké nedostatky.
Návod zní prostě: Méně literární výroby a více života. Méně vět a více nedořečenosti… Ostatně Lidmila Kábrtová nalezla velice funkční způsob, kdy v textech jsou mezi pasážemi tři tečky v závorkách – tak jsou naznačeny proluky či výpustky, což k současnému fragmentarizovanému životu velice dobře pasuje. Za vůbec nejlepší povídku z Míst ve tmě lze označit Kostelnici. Je úsečná, nic v ní nepřebývá, má jednotný tah. Zároveň je zde i vertikála v podobě vzpomínky na dětství, což společně s venkovským prostředím umocňuje archaizující akord. Jako kdyby obrazy z venkova byly něčím, co patří především k minulosti, ke kořenům. Obdobně vyznívá i čerstvá básnická sbírka Život lidí, zvířat, rostlin, včel Pavla Kolmačky. Spjatost s půdou je nepopiratelná, ovšem problematická: "Nemám pod sebou pevnou zem. /Nešlapu po ní, /jen se dotýkám."

Pobídky a povídky

Fragmenty rozličných patových zaklesnutí v Místech ve tmě – životních příběhů všech těch naivních dívek a sexuchtivých prolhaných mladíků, později vdavekchtivých žen, které mlčky vaří pro manžela, jenž si nedostatek sebevědomí léčí domácím imperátorstvím – tak rozhodně kandidují na nejlepší českou povídkovou knihu letošního roku.
Jenže víme, že žádná zvláštní cena pro povídkové soubory neexistuje – a že třeba v prozaické kategorii Magnesie Litery mívají přednost romány. Povídkové soubory většinou uspějí, až když je opravdu nuzný ročník a porotci mají problém najít svého favorita – viz ocenění zmíněné knihy Marka Šindelky Zůstaňte s námi.
Když byla v úvodu obšírná řeč o nakladatelství Host, pak v něm také letos vyjde desátá ročenka Nejlepší české básně. Nutno dodat, že je to koncept bohužel již značně vyčerpaný, což možná vychází též z přesazení zahraničního formátu do českého prostředí. Není to zdaleka jediný případ – chybí zde totiž kvantita, z níž by kvalitu bylo možné vybírat.
Možná by tak teď Host mohl opravdu začít kultivovat další žánr, a to ten povídkový. Otázkou je, jestli by to nebyla další zajímavě znějící teorie, jež by přešla do nudné praxe. Šlo by jen o ty povídky zrovna nejlepší možné, nebo už skutečně dobré? A bylo by jich dost? Protože jinak nezbývá než zopakovat, že tu jsou magazíny, které po autorech povídky požadují – Lidmila Kábrtová též některé z textů nejdřív otiskla časopisecky –, avšak jde pouze o jakési kulturní alibi těchto periodik, a hlavně to nevede k posilování povídkového žánru, nýbrž k pravému opaku.
Povídka totiž opravdu není žánrem pro každého prozaika. Není to jen něco kratšího, co musí přece každý romanopisec zvládnout. Lidmila Kábrtová tuto disciplínu v Místech ve tmě zvládla na české poměry výborně, protože věděla, že opravdu chce psát povídky – nikoliv, že píše povídky jen proto, že na nic delšího nemá čas, výdrž a schopnosti. Nicméně na to, aby se vyrovnala Alice Munrové, jí ještě nějaké to strmé schodiště zbývá vystoupat. Jako celé české literatuře.

Je rozdíl mezi špatnou knihou, která má pár dobrých momentů, a dobrou knihou, jež má nějaké nedostatky. Nový povídkový soubor Lidmily Kábrtové představuje ten druhý případ.

KNIHA TÝDNE

Místa ve tmě Lidmila Kábrtová vydal Host, Brno 2018, 180 stran.

Povídkářka. Povídka není žánrem pro každého. Lidmila Kábrtová jej v nové knize zvládla na české poměry výborně.


O autorovi: O N D Ř E J H O R Á K, recenzent

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se