Jsem tady v jiném snu, než si myslím

Jsem tady v jiném snu, než si myslím

Napsáno: 9. dubna 2010

Autor: Olga Stehlíková

Recenzovaná kniha: Zamkni les a pojď


Známe to ze školy. Snahu hledat ve výrazné básnické generaci českých 60. let beatniky jsme sledovali trochu s pousmáním. Ale oni tu byli, přinejmenším Václav Hrabě, Vladimíra Čerepková a Inka Machulková. Představě o žitém nonkonformismu odpovídali vším, včetně následné emigrace, skutečností svých textů jen někdy. To ale není podstatné. Nakonec bude jazzovější poezie obou zmíněných dam než jejich slavnějšího kolegy z legendární pražské Violy, poetické vinárny let 60. Právě tento autorský trojlístek literárně-dramaturgicky tvaroval její atraktivní program.

Inka Machulková, emigrantka z konce šedesátých, která už navždy zakotvila v Mnichově, ale píše stále - stále koncentrovaněji. V 21. století přichází se sbírkami Neúplný čas mokré trávy (2006) a Jako Šimi odpouštíme (2008). Jsou to její první „porevoluční" knihy, básně s razítkem třicetileté odmlky. Na Literu za poezii je nyní jmenována její nejnovější sbírka, autorský výbor Zamkni les a pojď (Host), který bude „soutěžit" s básnickými sbírkami Violy Fischerové a Pavla Ctibora. Čím asi přiměla tato tenká knížka porotu k nominaci?

Především asi záběrem: Machulková  vybírala pro jmenovanou knihu ze tří svých raných, nyní nesehnatelných básnických knih: Na ostří noci (1963), Kahúčú (1969) a Kámen komediantů (1979) a doplnila je navíc o další nedostupné básně (otištěné kdysi v dobových časopisech či odrecitované ve Viole). Přestože se z ediční poznámky Michala Jareše, který knihu doprovodil i hezkým a netradičním doslovem, dozvíme, že do textů pro výbor podstatně zasahovala (zejména krácením), vznikl Machulkové pod rukama unikátní průřez vlastní tvorbou 60. a 70. let - jedinečný zejména tím, jaký o tvorbě své autorky podává obraz.

Vidíme básnířku se zvláštní  citlivostí pro věci všednodenní: přesné zaostření (proč pořád/ hadrové babičky dojídají zbytky v automatech) střídá rozvolněný, jaksi obecný obraz (Okolo křehký svět,/ ve kterém se stárne), a to bez přechodu, v přísném střihu. Toto přeskakování, formální i obsahové, je zdrojem zvláštního napětí, které básně Inky Machulkové obklopuje spolu s typicky „jazzovou" melancholií a sklonem k písňovosti. Mnohé kusy si představíme jako textový podklad k jazzové baladě neboli blues - a dost možná jím měly od počátku být (např. b. Valčík pro Chaplina s podtitulem Ke stejnojmenné jazzové skladbě Luďka Hulana nebo Pouliční blues pro Evu Olmerovou).

Jindy napětí vyvolává  rozporné autorské „zhodnocení" dříve řečeného, popření navozené atmosféry a téměř už jistého dojmu z právě přečtených veršů: Milovali jsme se spolu/ a na vysoké růže padal sníh./ Žádná lyrika./ Daleko k bílému dvorci. Jsou to i jinak básně neustále překvapující, čerstvý obraz je ihned začmárán a nahrazen, zrušen, doplněn novým, ale i ten čeká stejně rychlý konec, jež je začátkem dalšího, s velmi krátkým trváním. I touto bleskovou rychlostí, nespoutaností, s níž se vše střídá, mění a udivuje, sotva bylo naznačeno, zdánlivou nesourodostí (písničky a dlouhé konce/ kdo to bude uklízet nebo Martine, pojď domů,/ bude válka-) a zvláštně neortodoxní metaforikou je Machulková jedinečná. Čtenář jejích básní musí být stejně rychlý a stejně přesný jako ona, chce-li zachytit prudce načrtnutý a právě mizející obraz.

Barevnost autorčiných básní  je rovněž příkrá: jejími barvami jsou červená růží a krve, černá vran a bílá oveček dnů, bílá ptáků měst, dvorců a ležícího a položeného sněhu. Jejich motivy provázejí celou sbírku. Právě proto, že je lyrično odhazováno jako zbytečné a nechtěné smetí, vzniká tu prostor pro lyriku jiného zrna, takovou, s níž je bez poplivaný, polštář tvrdý starostmi, ostrůvky očí opuštěné, ve vlasech je hlína a my něžně cákáme krev. Je-li vyvoláván bůh, a v básních Inky Machulkové je, a často, potom je tázán spíše než žádán: Koliks měl andělů,//  kolik jich máš teď - .

V obrazech měst, jež pravidelný autobus dělí na Vlevo a Vpravo, vidíme Prahu, s jazzově zasněnou opuštěnou dlažbou, i když ji básnický mluvčí popisuje jako místo, kde je všecko na dlani a kde šestá hodina odpolední zpomaluje ulici. Právě město je dějištěm drobných obyčejných událostí, v nichž autorka umí vycítit a básnicky vystihnout dramatické a přelomové okamžiky. Ve své stručnosti výjimečně obsažné mikropříběhy, v nichž neotravuje nic navíc, čtenáře prudce zasáhnou:


Jestlipak půjčí někdy bachař

kytaru na cimru

když je tam mladý kluk

na pět let

Za čepel ve třech prstech

se háže nůž

Nůž  zabiják

(č. 4/ z básnické skladby Pankrácký park)

Hned v další básni Ty neděle přímo na krku cítí, jak se škrtí ve svých nedělích/ kdy na krku už je pondělí/ a celej ten pitomej tejden, což by nebylo ničím nové, kdyby si nepovšiml vazby mezi prvním a druhým citovaným veršem a hlavně nečetl dále: a zase holky a pití, ale už solidně, jak domy na pevném základě (stavěli je lidé). A ještě dál: Ale o čem mám mluvit?/ V takové neděli - //  O stoupajícím počtu dětských sebevražd?. A zase báseň skokem končí a člověka to zaskočení a úžas narovná v zádech.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se