Josef Florian: Pokorně šílený mystik

Josef Florian: Pokorně šílený mystik

Instinkt | 7.2.2008 | rubrika: Osud | strana: 68 | autor: ONDŘEJ NEZBEDA

Příběh toho bělovousého muže s uhrančivým pohledem připomíná vyprávění o Noemově arše. V malé vesnici na Vysočině vybudoval tento překladatel a náboženský mystik nakladatelství Dobré dílo, kolem kterého se semkli významní spisovatelé a výtvarníci, jako byl Jakub Deml, Bohuslav Reynek nebo Josef Čapek.

Společenství Dobrého díla se podobalo sektě nebo malé církevní komunitě. V rodině horlivě věřících Florianů se narodilo dvanáct dětí, z nichž skoro všechny byly hudebně nebo výtvarně nadané a pomáhaly knížky graficky zdobit. S rodinou žila i Florianova sestra Antonie, která sháněla pro nakladatelství peníze, a docházel sem kněz Ludvík Vrána, aby každé ráno sloužil mši v rodinné kapli, což bylo v té době neslýchané. Josef Florian se kvůli tomu také dostával do konfliktů s církví. „Celé ovzduší bylo tu naplněno takovým Božím pokojem, jaký jsem nikdy a nikde neprožil, takovou jistotou, že na vás nikdo nemůže, že jste jen a jen v rukou Božích," vyprávěl jeden ze svědků, který k Florianům do Staré Říše na Vysočině docházel. V takovém prostředí se tiskly knihy nejčastěji křesťanských autorů, dělaly se dřevoa linoryty, vázané vazby a ručně psaná bibliofilská vydání. Vydávali se také francouzští autoři, které si Josef Florian a jeho spolupracovníci oblíbili a překládali. Florian ale nejen překládal, on spoustu autorů pro kulturní svět objevil - třeba do té doby i pro Francouze neznámého malíře a básníka Georgese Rouaulta, speciálně pro Čechy pak spisovatele Georgese Bernanose a filozofa Gabriela Marcela. Jako první také nechal přeložit do češtiny a v roce 1929 vydal Proměnu Franze Kafky (křestní jméno autora uvádí na obálce jako František). To všechno dokázal Josef Florian na samém začátku 20. století s naprosto mizivým kapitálem. Také mu neustále hrozil bankrot i exekutoři, on se ovšem své živnosti držel zuby nehty. Kde bral tento podivný muž sílu k náročné práci? Jak se dokázal v literatuře orientovat? A proč to všechno dělal? Pro odpověď se musíme vrátit na začátek jeho života...

Facka pro ředitele

Josef Florian se narodil jednoho únorového rána před 135 lety do rodiny vesnického tesaře. A protože se tehdy dávala křestní jména podle světců, kteří byli v kalendáři blízko data narození, dostal jméno po svatém Josefovi. Ve Staré Říši mělo zkrátka všechno svůj smysl a řád.
Josef Florian tam vystudoval obecnou školu, později pokračoval na reálce v Telči a nakonec odešel do Prahy, aby studoval chemii. „Zároveň si zapsal Masarykovy přednášky na Karlově univerzitě," vypráví jeho syn Gabriel v knižním rozhovoru Být dlužen za duši. „Párkrát na tohohle zajímavého profesora vzpomínal, dostal od budoucího prezidenta i tři dopisy. Později je za tři sta korun prodal."
Stal se učitelem, ale vydržel u toho sotva dva roky. I ty stačily na to, aby mu bylo školství rakouské monarchie navěky odporné. Nesnášel tupé memorování. Nenáviděl tuhý pedantský řád. Z Náchoda prý odešel kvůli incidentu s ředitelem, který na něj tlačil, aby dvěma synům bohatých rodin zlepšil známky. Jiná svědectví ale říkají, že hádka s ředitelem „vyvrcholila jeho inzultací".
„Největší mizérie duševní jest u tzv. učitelů. Žádný stav se mi tak neprotiví jako toto samozvané panstvo," zapsal si Josef Florian. A také se podle toho zařídil. Tvrdil, že stačí, aby se děti naučily číst a psát. Ostatní si měly objevit v knihách podle vlastní přirozenosti. A stál si na svém, i když ho později úřady kvůli tomu, že neposílá děti do školy, odsoudily k pěti dnům vězení.
Nevěřil ani takovému výdobytku moderní doby, jakým bylo očkování: „Derou se mi v poslední době na děti, chtějíce do nich stříkati jakousi hovadinu..."
Když opustil učitelský post v Náchodě, vrátil se domů a živil se tím, čím jeho otec: stal se tesařem a přemýšlel, co podnikne dál. A někdy v tu dobu se datuje setkání, které mu obrátilo život naruby: začetl se do hněvivých textů francouzského militantního katolického prozaika a pamfletisty Léona Bloye.

Moje žena k vašim službám

„Do Ráje se nevstupuje ani včera, ani zítra, nýbrž dnes. A kdo nejedná, je zbabělec. Křesťan, který není hrdina, je prase," četl si Josef Florian Bloyův článek v jedné francouzské revui. „Jelikož svět nemůže být spasen jinak než prostřednictvím cour a vrahů, Francie je zjevně předurčena, aby tyto vykupitele poskytla. Je bohužel nasnadě, že naše milá vlast pořád ještě není dost prasácká..."
Josef Florian byl úderností Bloyových slov a myšlení naprosto uhranut. Bylo mu v té době 27 let, nevěděl, jak se sebou naložit, a tady ho najednou někdo zasvěcoval do úplně opačných hodnot, než které vyznával současný svět průmyslové revoluce. Sám Florian označoval kulturní a duchovní stav českých zemí „hnojištěm" a „bažinou" a teď si objevil Bloye, který nabízel vedle odklonu od náboženství a vědeckého pozitivismu přirozenou víru. A také život člověka v asketismu a chudobě proti všem „nenasytným buržoyům"... Florian byl nadšen. Hltal další Bloyovy knihy, procházel duchovním obratem a toužil svého guru poznat. Napsal mu dopis a žádal ho, aby mohl přeložit a vydat jeho román Chudá žena. Začal dokonce Bloyovi posílal peníze, aby ho při psaní podpořil.„Co mám chtít a dělat?" ptal se ho v dopisech. Pomalu v něm zrálo rozhodnutí, že navždy opustí možnost učit a s tím i vidinu dobře placené penze. Chtěl založit nakladatelství.
„Otec chtěl vydávat dobrou křesťanskou literaturu. Katolický tisk byl v jeho době ubohý a on ho chtěl pozdvihnout, to byl jeho hlavní záměr," vypráví Gabriel.
Florianovo okouzlení Bloyem zašlo dokonce tak daleko, že když si francouzský spisovatel jednou postěžoval, že se jeho věčně reptající služka opíjí, nabídl mu Josef Florian do služby svoji snoubenku a budoucí ženu Františku: „Je křesťanka, katolička, mnoho nenamluví, a tolik franštiny, kolik je třeba na službu, by se naučila. Za celý život nebyla nikde jinde než ve své rodné vesničce, takže byste nemuseli mít strach jí dát na starosti děti a pomocné práce. Umí šít, mýt atd., protože to vždycky musela dělat. Jestli řeknete ano, zůstanu Vaším dlužníkem."
Dopis zavání na první pohled bezuzdným fanatismem, Florianovi synové to ovšem v knize Být dlužen za duši vyvracejí: „Já myslím, že maminka už tatínka natolik znala, aby věděla, že to je jen takový jeho sen. Pokud tím tatínek něco vážného sledoval, zřejmě to, aby se maminka naučila francouzsky," říká Jan. „Sám neovládal francouzskou řeč dokonale a zpočátku zřejmě počítal s tím, že by mu maminka pomáhala překládat. Bloye samozřejmě," dodává Gabriel.
Jenže o silně patriarchálním založení Josefa Floriana svědčí i to, že se později z jeho dvanácti dětí oženily nebo vdaly jen čtyři - mezi nimi dcera Marie, které otec zpočátku urputně bránil ve sňatku s restaurátorem Ottou Strizkem. Jejich dcera Juliana se pak vdala za známého básníka Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor.
Vzpomínka Františka Bílka na Josefa Floriana ale jeho fanatické založení znovu tlumí: „Byl to tvrdý vládce v nakladatelství i rodině, ale ne tyran. Vyjel-li tu a tam na děti nebo spolupracovníky, nedělal nic jiného, než co děláme všichni, bouřka se přehnala a znovu zazněl smích."

Peklo a nemoci na vás

V roce 1903 spatřil světlo světa první výtisk Florianova nakladatelství Dobré dílo. Byly jím - jak jinak - Bloyovy Knihy a exegeze. Josef Florian ale vydával i jiné autory, které si nechal doporučit nebo je objevil ve francouzských časopisech. Knihy zaujaly první čtenáře a k Dobrému dílu se postupně přidávali další spolupracovníci - třeba už zmíněný katolický kněz Jakub Deml, autor známé knihy Zapomenuté světlo, nebo výtvarník a spisovatel Josef Váchal. Všichni ale pracovali zdarma a většina knih se také zdarma rozdávala. Peníze posílali do nakladatelství jeho sympatizanti, stálými odběrateli knižní produkce Dobrého díla byl například básník Otakar Březina nebo kníže Karel Schwarzenberg, otec dnešního ministra zahraniční. Ekonomický chod nakladatelství obstarávala Florianova sestra Antonie, známá svojí neoblomností - nebála se od bohatších kupců žádat za knihy větší peníze jako mecenášský dar. Později jí pomáhala i vizionářka Veronika Marie Erlbachová, která se na čas k rodině Florianových připojila, jenže k získávání peněz používala i výhružky. Vymýšlela si, že vybírá na nevyléčitelně nemocné a farářům, kteří jí odmítli přispět, prý „hrozila nemocemi a peklem". Josef Florian to odnesl za ni: před Vánoci roku 1921 ho zatkli za navádění k žebrotě a strávil šest týdnů ve vězení. Tam také utrpěl úraz, kvůli kterému nemohl do smrti ohnout nohu v koleni, kulhal a chodil o holi. Přes všechnu námahu, léčky a útrapy však nakladatelství v roce 1922 zkrachovalo. Sklad byl rozprodán. Nebyl by to ovšem Florian, aby nezačal znovu a od samého začátku se stejným zápalem.

Animální potřeba číst

Kdyby Josef Florian zůstal jen křesťanským fanatikem a učedníkem Léona Bloye, jeho příběh by určitě nebyl přitažlivý. Ostatně, jeho knihy se nelíbily ani kritikovi F. X. Šaldovi, který roku 1932 v dopise Františku Halasovi poznamenal: „Nahlédl jsem trochu do těch moudrostí, ale je to těžká plesnivina. Ten Florian je non plus ultra janek. Člověk skrz naskrz netvořivý, který proto poštěkává okresním způsobem na vozy jedoucí mimo něj a ignorující jej. Je to nočník Bloyův znovu vypláchnutý. Síla katolicismu je v jeho univerzálnosti, ale ten Florian je sektář vrtohlavý."
I mistr kritik se někdy utne a Jitka Bednářová, autorka knihy Josef Florian a jeho francouzští autoři, poznamenává, že jde o projev „nevraživosti až hysterické".
V té době se už totiž Florianův zápal tiší. Oči mu pootevřelo i osobní setkání s Bloyem ve Francii. Nedopadlo příliš slavně: Josef Florian uměl sice obstojně překládat z francouzštiny, ale mluvený projev byl horší. Bloy mu nebyl tak sympatický, jak čekal, a celý výlet vyzněl spíš trapně.
Florian se nekritického obdivu pomalu zbavoval, a když do jeho nakladatelství přišel nejbližší spolupracovník a přítel Bohuslav Reynek, rozrostl se i počet publikovaných autorů a edic. Bohuslav Reynek měl díky manželství s francouzskou básnířkou Susanne Renaud, s kterou trávil zimy v Grenoblu, mnohem větší rozhled a mohl objevovat nové autory přímo ve Francii. Přibyly i překlady z ruské a anglosaské literatury a děl nekatolických spisovatelů. „Otec hledal skutečné hodnoty i u jinověrců, jako byli například Gogol, Stevenson, Rilke, Yeats aj.," říká Gabriel Florian.
Ačkoliv měl Florian v náboženské orientaci absolutně jasno a nebylo mu bezpečné odporovat, v literatuře projevoval nevídanou toleranci: „Jen náboženství jest katolické, umění nikoliv. Četba knížek měla by být dravá, vyhledávaná s pudovou animální potřebou, podobající se pochutnávání si šelmy na tetelícím se mase právě zardoušeného zvířete."

Jedeme do Afriky

Síla náboženské víry ale Josefa Floriana dovedla i k romantickým a úsměvným nápadům. Zabýval se například různými ezoterickými naukami a věnoval se léčení a hledání pokladů pomocí radioestezie - kyvadélka zavěšeného na niti. Známý je pak jeho sen odstěhovat se i s rodinou do Etiopie, pro který si měl nechat vyrobit speciální truhly na cestu, již plánoval vykonat na oslech a velbloudech. Vymýšlel si i zastávky, kde budou odpočívat, například Rab nebo zátoku u Rijeky. „Kdybych měl odjet do Etiopie, ještě k Vám zaskočím," napsal Josef Florian Otokaru Březinovi.
Etiopii si představoval jako biblickou krajinu, kde podle legendy kdysi vládl císař Menelik, syn Šalomouna a královny ze Sáby. Podle prorocké a apokalyptické literatury, kterou Josef Florian hojně překládal, si vysnil, že právě v africké zemi najde při příchodu konce světa útočiště. V Etiopii se měl skrývat Očistec. Jeho synové Jan a Gabriel ale celý plán zlehčují jako nezávazné snění, kterým se jejich otec bavil.
Josef Florian byl skutečně nevšední bytost a v mnoha směrech nebyl zrovna hoden následování. Je ovšem jisté, že byl ve své době fascinujícím a originálním zjevem. Mezi perlami literatury vydával i prorocká a apokalyptická svědectví, jejichž smyslu rozuměl většinou jen on sám a pár nejbližších. Ke konci života už podle Bohuslava Reynka „příliš s lidmi hospodařil, odhadoval, uvazoval, zapřahal, dojil. Ovšem vybudoval Dobré dílo a to mu nikdo nevezme."
Jednoho letního dne roku 1941 se při cestě do Telče napil studeného vína a onemocněl. Stále pokašlával a později se přidal zápal plic.
„Týden před smrtí ještě chodil," napsala Antonie Florianová. „Pak ale nastal onen výron krve do páteře, čímž se stlačovala mícha a nervy, což dělalo bratrovi hrozné bolesti a také nohy mu tím úplně ochrnuly. Stále byl bratr při plném vědomí, slyšel, sám si poroučel, co se máme u něj modlit, modlil se s námi, žehnal nám, a jenom dvě hodiny před smrtí nemohl mluvit. Díval se někam do dálek, asi do nebe, stále pomaleji dýchal, až o půl páté zesnul tiše v Pánu. Smrtí ale zkrásněl, že jsme se na něj nemohli vynadívat."
Po smrti Josefa Floriana se jeho děti ještě jednou pokoušely Dobré dílo obnovit. Neúspěšně. Nepohodly se dokonce ani v otázce dědictví nádherné a bohaté knihovny svého otce, a tak ji nechaly zapečetit. Když ji ale v dubnu roku 2000 Gabriel násilím otevřel, zjistil, že je prázdná...

***

JOSEF FLORIAN ? 9. 2. 1873 * 29. 12. 1941, Stará Říše 1878 narodila se Josefova sestra Antonie, která řídila ekonomický chod Dobrého díla 1885 Josef Florian studuje na reálce v Telči, pak učí rok na obecné škole v Kostelní Myslové 1894 odchází do Prahy, kde nejprve studuje chemii na Technice, později na Filozofi cké fakultě UK 1898 profesorem na reálce v Náchodě 1900 Léon Bloy svoluje k vydávání svých spisů 1902 žení se s Františkou Stehlíkovou 1903 první tisk Dobrého díla: Knihy a exegeze Léona Bloye 1912 zatčen za „navádění k žebrotě" 1917 odsouzen k pěti dnům vězení za to, že neposílá děti do školy, vězení se ale vyhne ze zdravotních důvodů 1927 vychází první bibliofi lský tisk Dobrého díla: Florianovy děti tisknou na domácím lisu 120 kusů Štědrého dne K. J. Erbena 1945 Josef Florian mladší obnovuje Dobré dílo 1948 obnovené nakladatelství bylo znárodněno, knihy zabaveny 2000 Gabriel Florian otevřel otcovu knihovnu a zjistil, že je prázdná, někdo z dědiců knihy odnesl; francouzskou literaturu Dobrého díla dnes vlastní archiv v Brně, německá literatura a německé grafi ky jsou u soukromníků v Německu, zbytek je rozstrkaný po antikvariátech, jednotlivě rozprodaný N katalog Dobrého díla (1903 - 1941) obsahuje 405 vydaných svazků, z nichž asi 250 je od francouzských autorů

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se