Jak se rozkládá vesnice

Jak se rozkládá vesnice

Hrdinové Jiřího Hájíčka jsou veskrze obyčejní. Důvodem, proč si jich spisovatel všímá, je soucit, jež jim poskytuje.
Román Rybí krev je obrazem jihočeské vesnice minulých tří dekád, přičemž akcent je položen na léta 80. a počáteční roky popřevratové. Pohled zprostředkovává čtyřicetiletá Hana, která strávila léta v cizině, procestovala celý svět a nyní žije v Nizozemsku. Teď si vzala na měsíc volno a vrací se do prostředí, ze kterého se musela před léty zachránit útěkem, neboť její dosavadní svět se zhroutil. Od návštěvy si slibuje, že pohlédne na skutečnosti, které vedly k jejímu odchodu, novým zrakem, bez kompromisů a dospěle.
V následujících kapitolách je v ich-formě líčeno zrání mladé dívky a posléze ženy. Procházíme s ní prostředím rodiny, přátel, kamarádek, vztahů a užšího vesnického okolí. Děj se sune pozvolna, s dramatickými zlomy Hájíček tradičně šetří. Chvílemi musí čtenář mobilizovat síly, neboť se toho vskutku příliš neděje. Z většího odstupu ale docení, jak disciplinovaně autor knihu staví a jak cílevědomě splétá dějovou osnovu, v níž postavy mají své místo a jejich osudy logiku. Centrální je příběh vypravěčky, která se v průběhu letmění z naivní studentky v dospěle a aktivně jednající bytost.
Takovému typu románu se říká "výchovný", což má málo společného s pedagogikou. Jde o proces zrání pod tlakem událostí. Od ní se postupně větví osudy vedlejších postav, s nimiž je Hana spojena předivem vztahů rodinných, milostných, přátelských. To celé se pak odehrává na pozadí velkých dějin, které ty malé postrkují, ale jen velmi nenápadným způsobem. Vlastně jsou tam hlavně proto, aby tím více bylo patrné, jak se lze obejít i bez nich.
Hájíček je ve svých knihách zároveň neprvoplánově romanopiscem společenským a – dějinným. Vidí a zná obyčejný venkovský život natolik dobře, že u něj není ani stopa po idyle, naopak zpravidla je vesnické prostředí poničeno ještě více než to městské, neboť se hůře brání rozkladu. Eroze do vesnice přichází sice zvnějšku, ale stav venkova jí de facto napomáhá, ba jde vstříc. Proti rozkladu se postaví vždy jen outsideři a idealisté, kteří ale stejně musí podlehnout, byť jim samozřejmě tato porážka ve vyšším smyslu stála za to. To je případ Hany.
Vnějším ničitelem je v románu záměr zlikvidovat vesnice v okolí jaderné elektrárny Temelín. V jedné z nich Hana žije. Hájíček přímo netematizuje historii stavby a její peripetie, stejně jako Hana nepolemizuje s jadernou energetikou. Temelín tu zastupuje rozkladnou sílu, která podemílá už nahlodané základy vesnického života a obnažuje omezenou aktivitu obyvatel, již se hrozbě, že přijdou o své domovy, neumí a vlastně ani nechtějí bránit. Vědomí, že někdo s nimi manipuluje a rozhoduje za ně, se ukládá v jejich duších amění se v pocity ponížení a bezmoci. Hájíčkovi hrdinové jsou veskrze obyčejní, ničím zvláštním se nevyznačují, nijak nevybočují z představ, jak asi vesnický člověk oné či naší doby vypadal, čím žil – a co je v něm věčné. Důvodem, proč o nich autor píše, jsou sympatie, jež jim poskytuje. Nemá to nic společného s figurkařením, nýbrž s důstojnou představou, že v rámci možností pravdivě podaný osud si svůj důvod existence potvrdí sám.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se