Hruškův bod nula

Hruškův bod nula

Jakub Řehák

Petr Hruška: Darmata, Host, Brno 2012

Petr Hruška přichází s pátou sbírkou, která pod nenápadným zevnějškem představuje pozvolnou proměnu autorské poetiky i možnost nového začátku.

Pátá Hruškova sbírka Darmata vychází v situaci, kdy je autor některými recenzenty pokládán za „celebritu současné poetické scény“ a kdy se na druhé straně část nejmladší generace literárních publicistů vůči Hruškovu autorskému stylu vymezuje, a hovoří dokonce o „hruškovském mainstreamu“. Taková tvrzení si zaslouží bližší zkoumání. Poezie Petra Hrušky byla od prvních sbírek výrazná, rozpoznatelná a svým způsobem dovršená. Dovršená ve smyslu, že její vnější výraz se příliš neproměňoval a různé bylo pouze napětí, intenzita či působivost obsažená v jednotlivých knihách. Tato poetika měla samozřejmě vliv i na básnické okolí a představovala druh poetického úzu pro další, především mladší básníky. V letech nového tisíciletí, zhruba v letech 2005 až 2007, dosáhl tento úzus svého zenitu. Podobně jako Hruška psali v té době mnozí. Jmenujme například Jonáše Hájka, který se k poetice Petra Hrušky v debutové sbírce Suť (2007) hlásil explicitně jako žák, nebo Tomáše T. Kůse, v jehož knihách Příbytky (2005) či Spižírna (2009) byl Hruškův otisk rovněž zřetelný. Hruškovo vidění a psaní bylo zkrátka odrazem vzduchu, který jsme tehdy dýchali. Je ale možné v této souvislosti mluvit o „mainstreamu“? Lze vůbec v případě literární scény, kde má poezie menšinový ohlas, používat popkulturní termíny a snažit se je aplikovat na individuální básnický hlas a činit z toho nějaké závěry? Samozřejmě že takové konstrukce jsou předem odsouzeny k nezdaru. V případě poezie totiž není „středním proudem“ žádný básnický styl, už jen z toho prostého důvodu, že to, co je psáno jakýmkoli veršem, je v dnešní době většinovému čtenáři nesrozumitelné.

Co tedy tvoří pověstný hruškovský styl? Jeho rukopis se stal synonymem pro krátké básně — postcivilizační momentky vykrojené z šera domácích prostorů, momentky zaostřující na skryté trvání věcí, nesoucích stopy vypjatých životních okamžiků, z nichž ale v básních zůstává jen mnohoznačný náznak či strohá výpustka. Hlavní roli hraje „příruční“ či „kuchyňská“ blízkost fenoménů světa a především vyhrocená intimita. Hrušku myslím nelze považovat za univerzálního básníka. Naopak, vnímám jej jako autora omezeného rejstříku (pozor — nikoliv výrazu!), který však dovedl do mistrné dokonalosti. Jak se to tedy má s Darmaty? Došlo ke změně poetiky, nebo jen k přirozenému povlovnému básnickému vývoji, a nebo k neživotné stagnaci?

 

Okamžiky, které překročily práh nutnosti

Stále tu čteme Hrušku jako básníka, který dokáže plasticky evokovat konkrétní hmatatelnou zkušenost se světem: „Ranní světlo opřelo svoje karáty / o roh zastavárny. / Je hodina ubrusů, / Vteřina třepnutí, / kterým se rozevřou složená křídla.“ Zatímco ale v prvních sbírkách Obývací nepokoje (1995) a Měsíce (1998) při vší „ostravské syrovosti“ byla hlavním motorem básníkova psaní především touha po co nejrozmanitějším uchopení světa v jeho barevné a přitažlivé mnohosti, zdá se mi, že většina básní Darmat chce podat zprávu o jisté životní situaci. Prostory básní jsou stále „proletářsky“ neútulné, odrbané a jaksi nuzné, odehrávají se „Mezi zběsile vystřílenými nábojnicemi / lahví […] Mezi černými zmijemi / zahozených pneumatik“, kde „Slušní lidé zaspávají zkázu“. Přesto ve sbírce cítím nový tón deziluze, zastřeného zklamání či rezignace, který jsem v předchozích knihách

nevnímal. Většina textů jako by vznikla z nevyhnutelnosti, kdy se není nutné příliš ohlížet na otřelost jistých slovních spojení, nýbrž je nutné věci vyslovit pokud možno prostě a přímo: „[…] kouř z ranní kantýny / stoupá do zmateného pruhu slunce / a mění se / v oranžový kouř“. Bryskní genitivní metafory již nejsou tak mohutně vystavovány na odiv, jako tomu bylo dříve. Nyní slouží k co nejpřesnějšímu uchopení životní situace: „Čtvereční metry jednopokojových bytů. / Tenkost dětí / z rozdělených rodin.“

Hruška je především básník svého nejbližšího okolí. Čím osobnější autor je, tím víc se jako básník setkává s nejvlastnější podstatou: „Než jsem uviděl svou ženu, / jenom spící, / uvláčenou hádkami a doufáním, / jednu ruku položenou na hrudi / jak bílý škrt.“ Hruška je autorský typ, který kdyby se ocitl mimo nejosobnější zázemí, jakkoli úzkostné a svazující se zdá pro něj být, pravděpodobně by přestal být tím básníkem, jakého známe dnes. Nad Darmatyjsem si uvědomil skutečnost, že kromě literárního vývoje má básník především svůj lidský osud, který je svým způsobem skutečným motorem tvorby a který přitahuje k sobě i básnický styl. Básnické vidění přetváří osobní život a naopak.

Svůj osud se Hruška snažil překročit v minulých sbírkách někdy až manifestačním úžasem ze světa. V Darmatech tento úžas téměř nepřerůstá soukromé danosti, ale tím je uvěřitelnější. Jednoduše řečeno: čím otevřenější a „konfesnější“ Hruška je, tím víc obdivujeme jeho básnickou odvahu, aniž zkoumáme jeho lidskou morálku. Za všechny jmenujme refrénovitý začátek čtyř básní, které tvoří páteř Darmat: „A viděl jsem, / jak vyzáblý / je ten dopis do léčebny, / přestože obsahoval všechny důvody, / pro které má smysl vrátit se zpátky, / sem, / do světa důvodů.“ Básník předkládá výseky životních okamžiků, které překročily práh nutnosti, a mohly tak být zjeveny na papíře: „Teď sedej ke stolu / ber máslo / tvrdé a bílé jako stěna / a připrav se — / budeme dlouho jíst.“ Ne vždy se mu ovšem daří. Ve chvíli, kdy se vyjadřuje s jakousi všeplatností, získávají jeho básně plakátový charakter: „Slyšet tlumenou řeč holportů, / aplausy / muzikálového dojetí“ či „Lhal jsem ti po celý čas, / chlapče, / že se netahám s marností / […] / nepekelcuju po samotách […]“. To jsou plevelná slovní spojení, která báseň od původní hutnosti vedou k plochému žurnalismu.

 

První sbírka nového Hrušky

Jan Štolba, v jehož osobě má Hruška empatického vykladače, nedávno na stránkách Tvaru v souvislosti s debutovou sbírkou Pavly Medunové zpochybnil princip poezie jakožto ozvláštnění či vytvoření nové, svébytné skutečnosti a do opozice postavil model poezie, která komunikuje přímo. Příběhem, strohým záznamem životní zkušenosti, osobní zárukou. V tomto ohledu je Hruškova poezie bližší štolbovskému pojetí básně jakožto svědectví o autorově životě, ale tímto svědectvím se nevyčerpává. V nejlepších chvílích jsou básně Darmat přetvořením životní materie v novou kvalitu: „Navečer si hory berou zpět / celý svůj stín. / Odevšad zírá prostor. / Pouštní pes zvedne hlavu, / oči mu plavou / rozfoukané větrem.“ Zatímco dřívější Hruškova poezie na mne působila tak, že autor někdy svou — baudelairovsky řečeno — „životní bídu“ přece jen přepisuje do příliš efektního literárního tvaru, v Darmatech mu poprvé, a skoro se bojím použít tak otřelé a vágní slovo v souvislosti s poezií, věřím. Přeji si, aby Petr Hruška ve své příští sbírce opustil i poslední zbytky literátství, které v Darmatech ještě občas zejí: „Oba pravidelně v nonstopu, / skuteční jako hák / krásy“, a zcela bez příkras a uvolněně promluvil o tom, co pokládá jako básník za důležité. Hruška má dar vidět přesné věci, ale dokud měl potřebu činit z nich až příliš mistrně cizelované básně, byl básníkem svého osudu jen tak napůl. Darmata, ač nemusí působit tolik briskně či zářivě jako Hruškovy první knihy, jsou ale prvními kroky k oproštěnosti staršího věku. Přeji si, aby Petr Hruška zkrotil démony, které v Darmatech cítím, už kvůli jeho lidskému bytí. Co se týče toho básnického, lze říct, že mnozí démoni, mnohé prohry a „demise“ (jak to trefně nazval opět Jan Štolba) byly vykoupeny působivostí, která snese i něco balastu, ba jej i potřebuje. Darmata jsou pro mne bodem nula, začátkem, první sbírkou nového Hrušky, toho, který teprve bude.

 

Autor  je básník

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se