Hovada a svině v nás

Hovada a svině v nás

Nad souborem povídek Stanislava Berana 

Povídková kniha Žena lamželezo a polykač ohně Stanislava Berana před nás klade mikrodramata, v jejichž základu není nic menšího než strach, smrt, láska či její nemožnost. A zkrachovalé životy. 

Rozpadlé rodiny, zmrzačené vztahy, bolestivá všednost, krutost každodenní existence a chlast, který dává aspoň na chvíli zapomenout na všechen marast kolem nás. To jsou hlavní témata, o nichž Stanislav Beran (nar. 1977) píše ve svých krátkých prózách. Po výrazném povídkovém debutu Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (Host 2007, viz A2 č. 38/2007) a novele Hliněné dny (Host 2009, viz A2 č. 24/2009) se v knize Žena lamželezo a polykač ohně vrací k literární formě, která mu je nejvlastnější – k povídce. 

Chirurgický řez realitou 

Ve dvaceti krátkých, minimalistických textech, v nichž není nic navíc, popisuje Beran bez patosu a nadbytečného psychologizování klíčové okamžiky lidského života. Navzdory tomu ale jde o celkem všední okamžiky všedních životů obyčejných lidí, které se odehrávají často na společenském okraji. Je jedno, jestli je to ve skomírajícím zemědělském družstvu, v psychiatrické léčebně, na vesnické zábavě, v chladné manželské ložnici nebo během cesty z ryb. V okamžiku, kdy jsme autorem vrženi do děje, se na pár stranách rozehraje miniaturní drama, které dosavadní životy postav více či méně změní, případně je alespoň vytrhne ze zaběhlé rutiny a donutí zamyslet se nad svým osudem – a nás s nimi. Pokud se životy postav nepřevrátí naruby, tak se alespoň pod povrchem zdánlivé životní banality vyjeví nečekaná hloubka, nad níž mrazí. 
Ty nejzdařilejší Beranovy povídky fungují jako chirurgický řez realitou, který je veden bez narkózy. Jsou přesné, dokážou se zaměřit na detail a bolestivě obnaží to, co běžně zůstává skryto uvnitř. Z bezvýznamných zápletek se vynořují diagnózy, které jsou vlastní nám všem, ať už jsme ochotní si to přiznat či nikoliv. Závislosti nejrůznějšího druhu, neschopnost či neochota komunikovat s nejbližšími, nemožnost vztahu, slabost, uvíznutí v monotónním, ubíjejícím životním rytmu. Autor dokáže skvěle zachytit okamžiky, v nichž se v každém z nás probudí hovado a svině. A úplně stejně dobře umí odhalit a velmi působivě popsat zranitelná a citlivá nitra hovad a sviní z povolání. 
Starý mládenec, hrající s dechovkou na zábavách. Nepraktický důchodce, jehož dohání "špinavá práce" z časů znárodňování. Nezaměstnaný alkoholik, který chodí dennodenně pozorovat odjezd autobusu, jejž dříve řídil. Každý z nich se potýká s narušenou přirozeností, již se snaží nahradit různými protetickými činnostmi. Ty ale bolest z neexistujících končetin přehlušit nedokážou a mnohem spíše onu absenci ještě zdůrazňují. 

Kainovo znamení 

Jakkoliv je soubor Žena lamželezo a polykač ohně dobrý a kompaktní, je nutné mu vytknout dvě podstatnější slabiny. Tou první je zřetelný autorův problém s delším formátem. Zejména poslední, nejdelší povídka Sluneční skvrny potvrzuje, že Beranovi je bližší na detail zaměřená miniatura o pěti stranách, zatímco na větším prostoru jako by si nevěděl rady. Křehká látka ztrácí variováním vnitřní napětí a narušuje se soudržnost příběhu. Povídka popisuje v průřezu několika desítek let složité vztahy mezi dvěma bratry, Karlem a Adamem – jména snad až příliš doslovně odkazují na biblický příběh Kaina a Ábela –, a traumata z nefunkční rodiny, která si s sebou oba nesou. Jednotlivá časová období v textu nejsou explicitně oddělena a jsou poskládána poněkud zmatečně. Druhým výraznějším nešvarem je zbytečné tíhnutí ke karikatuře, které je nejpatrnější v povídce Macarát, v níž se během jízdy v taxíku rozvíjí poněkud prvoplánový kontrast mezi starým plukovníkem a bodře slizkým taxikářem. 
Z povídky se dnes stává minoritní žánr, s nímž si moc autorů neví rady a který se netěší ani přízni nakladatelů. Beran je jeden z mála autorů, kteří ho ovládají. Jeho povídky jsou v tom nejlepším smyslu klasické a při jejich čtení mohou v těch nejpovedenějších momentech přijít na mysl i takoví autoři jako Raymond Carver nebo Jan Balabán. 

Stanislav Beran: Žena lamželezo a polykač ohně. 
Host, Brno 2013, 214 stran. 

Foto: Kresba Přemysl Černý

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se