Hlasy ze dna Vltavy

Hlasy ze dna Vltavy

Román Kobold (skřítek, šotek, přeneseně kreatura, monstrum) vychází z toho, že v přírodě i ve společnosti se většina jevů a vztahů odehrává na principu protikladů, bipolárnosti. Autorka nám to připomíná již v názvu jednotlivých částí románu, také grafická koncepce má dva póly. V knížce najdeme několik dedikací, jednu z nich dost neobvyklou: „Té, co neúnavně nosí živou vodu. Slečince Smrti.“

Každá z próz má svého vypravěče, ichforma se střídá (O ohni) a prolíná (O vodě) s autorskými vstupy. Příběh O vodě představuje převážně minulost, jeho vypravěčka je v něm však přítomna v současnosti, zestárlá a zahořklá. Do spletitého děje s mnoha odbočkami a návraty se vešlo téměř celé dvacáté století a jeho svérázná interpretka, Koboldova dcera Judita-Julie (jako týrané dítě si vytvořila druhou bytost, aby jedna z nich mohla přežít) se po dlouhých letech v Americe na počátku nového tisíciletí vrací do rodného města, aby se pokusila události a vztahy z období svého dětství pochopit a uzavřít je. Její vzpomínky jako by byly vytaženy z bahna řeky. Vždyť Vltava a Karlův most jsou v příběhu O vodě rovnocenné s hlavními postavami, a ačkoli tam jejich jméno není ani jednou vysloveno, právě ony život postav podmiňují a vytvářejí. Vypravěčka se vrací k dětství své matky Helly i k životu rodičů a prarodičů, jejichž osudy tvoří paralelu s děním v Evropě.

V začátku románu se Kobold, mladý muž posedlý sochami na Karlově mostě, zřítí do Vltavy i se sochou Jana Nepomuckého, a zažije „zázrak“: místo sochy, kterou hledá na dně řeky, vytáhne dívku, „jezerní pannu“.

Tou je Hella, budoucí Juditina matka, dívka z pražské německé židovské rodiny. Kobold (budoucí otec „stoleté“ vypravěčky) je podivný, téměř dvoumetrový mladík, z jehož záhadného počínání vyzařuje něco, co vyvolává obdiv smíšený se strachem – miluje sochy, ne lidi –, a „svou duši nechal na dně řeky“. Od počátku je Kobold víc démonem než člověkem – Judita o něm vypráví jako o přerostlém trpaslíkovi, skřetovi s vlastnostmi hada, pro ni zůstal krutým vodním ještěrem, plazem.

Román lze považovat i za horor o ztrátě schopnosti lásky a soucitu, o triumfu tuposti a hrubé síly, jichž je titulní postava nositelem. Kobold je zákeřný surovec a tyran, udavač, později i vraždí, šíří kolem sebe zmar a zoufalství. „»Jsi prašivá,« řekne Helle Kobold.“ To poznamená poté, co Hella musí nosit žlutou hvězdu, v době, „kdy po mostě chodily vyleštěné holínky“. Michael Kobold je dítětem počatým při znásilnění a tu potupu a zhoubu jako by přenesl i na další generaci. Jeho žena Hella se až na výjimečné okamžiky vzdoru dlouhá léta Koboldově násilí podrobuje, a tak se tou pasivní účastí i ona proviňuje na svých dětech, když dopustí jejich týrání hlady, bití, píchání špendlíky a mnohé další vynalézavé podoby ubližování a ponižování. Na tom všem se podílí i „babička, Koboldova matka“, která se vypravěčce nutkavě vynořuje ze vzpomínek jako ztělesnění krutosti, duchovní prázdnoty a citové netečnosti. Hella, pohlcená svou závislostí na Koboldovi, trpí pocity viny a stále častěji se od reality „odpojuje“. A píše útržkovité texty, verše a své pocity na pytlíky od mouky a cukru, vkládá je do láhví a pouští po řece. Téměř vše, co se v románě děje, je zároveň podobenstvím. Hellin vzdor v podobě slov se stal voláním ztroskotance, kterému nikdo nerozumí, i když láhev vyloví. Motiv jazyka, řeči a slov se v různých variantách vrací a nejednou se objevuje i v příběhu O ohni. Nepřítomnost slov, jejich neustálé hledání tu představuje nejen neschopnost dorozumění, ale i otázku, jestli teprve nebo především slova mohou člověku dát identitu – slova a jazyk jsou tu nejen prostředky komunikace či naopak její nemožnosti, slova zde často mají funkci mlčení (průvodkyně Judita opakovaně odkazuje na Jana Nepomuckého: nutnost udržet zpovědní tajemství i za cenu smrti).

Vypravěč kratší prózy O ohni je zřízencem v pohřebním ústavu, jehož majitel se jmenuje Freude. Příběh se odehrává v současnosti a téměř bez odbočování chvátá ke svému vyvrcholení. Klopýtá při tom a škube sebou jako jeho vypravěč, svým zevnějškem a řečí (samovolně se vysunující jazyk mu brání srozumitelně vyslovovat) odpudivý muž s mokvajícími vředy a láskou k hudbě a poezii. Tenhle osamělý člověk miluje krásnou cikánku Justýnu, matku devíti dětí, jež s nimi bydlí ve zchátralém domku naproti jeho vile. (To není jediný odkaz na Quasimoda, motiv ze Zvoníka autorka v části O vodě přenesla i do Hellina osudu.)

V jedné fázi příběhu se Justýna pokusí najít svého otce, o němž ví jen to, že se jmenoval Kobold. Tehdy se Judita s Justýnou málem setkají, to ovšem starší sestra nedopustí, musí myslet na své poslání, které je pro ni začátkem nového tisíciletí již přichystáno: očistná síla vody všechno to zlo možná odplaví a „stoletá“ svědkyně tu sílu – z posledních svých sil – spouští. Vždyť po svém otci Koboldovi je jakýmsi vodním tvorem a snad pro větší přesvědčivost má mezi prsty průhledné blány.

Pro vypravěčku má autorka detailně promyšleny i reálné kulisy děje. Dědeček vysvětluje vnučce Helle, co pro něj znamená vyvolenost židovského národa („Vyvolení jsme my, my jsme nad všemi těmito lidmi, my jsme nadlidéA neotravuj.“), říká to v místech, kde se o mnoho let později, v roce 1942, koná konference, na níž nacisté rokují o konečném řešení, ve vile u jezera Wannsee v Berlíně. (Na tomtéž místě o více než 60 let později autorka román Kobold psala, jak uvádí v závěru příběhu O vodě.)

Mnohé pasáže jsou metaforami, symboly a magickými obrazy až přeplněny, přesyceny, autorka jako by se ostýchala napsat běžnou větu, použít obvyklá pojmenování. Řeka je „tekutý, macatý had“, zmrzlá košile „luk“, ruka je „větev“. Vozík v obchodě Justýna „zavěsí k řetězu soukmenovců“, jazyk je „hadovitá ještěrka“ nebo „mokrý had“, kousnutí do párku je „výtrysk mužnosti“. Matka Koboldovi neuvazuje kravatu, ale „stočí hadí kluzké mládě do uzlu“. Ta zdobnost je až křečovitá, vnucuje se, nedovolí vydechnout. Přehlcenost metaforami pak může zastínit jeden z hlavních motivů románu, jímž se autorka zabývala už ve svých předešlých knížkách, a nepochybně se i příště bude „ptát“, zda úděl stát se obětí zla, ať už jde o jednotlivce či společnost, je nebo byl nezvratný, neměnný.

Průvodkyně příběhem O vodě se několikrát setkává s mladou realitní agentkou, která jako by do Kobolda nahlédla z románu Michaela Stavariče, jehož knihu Mrtvorozená Eliška Frankensteinová autorka překládala. Judita se ve své dlouholeté osamělosti pokouší o dialog, očekává na svá slova odezvu, elegantní kráska však ani nechápe, o čem to ta stará dáma mluví. Znovu slova unikající do prázdna. Postavy neúnavně doprovází ta v úvodu jmenovaná „slečinka“. Snad proto jsou příběhy těžší než kameny na dně Vltavy, kde je zakázáno se smát. Tento zákaz autorka dodržuje velmi důsledně.

Eva Škamlová

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se