Dvojitá bezmoc času

Dvojitá bezmoc času

A2 | 27.4.2011 | rubrika: Literatura | strana: 7 | autor: Vojtěch Staněk

Nad Račím morem Víta Slívy

Svou desátou sbírku nazval básník Vít Slíva Račí mor. Už v názvu se nachází vše, co je pro jeho poezii charakteristické.

Každý, kdo se alespoň jednou začetl do nějaké sbírky Víta Slívy (nar. 1951), by hned při seznámení s úvodním trojverším Obleva z nové sbírky Račí mor („Sníh ještě prodlévá –/ a v sobě se ztrácí.// Potoky vzpomínek. Raci!“) neměl být překvapen. Čas a my. Okamžiky mizející samy v sobě, pomalu tající a postupně ztrácející kontury, aby se nenávratně slily v nekonečném proudu minulého. A naproti tomu korýši, kteří couváním jdou kupředu. Nemohou jinak, majíce stále na očích to, od čeho se vzdalují. Čas jako ta nejzásadnější veličina, jako dvojitá bezmoc – a čas jako leitmotiv celé tvorby slezského barda.

Když „ne“ není záporná odpověď

Slíva takto vystavěnou ouverturou (navíc když v úvodní básni ještě zazní titul sbírky, jenž je později rozezvučen se stejným efektem variací na Poea) dává jasné prizma, „nechává se poznat“, což může u těch, kdo básníkovo dosavadní dílo alespoň trochu znají, vyvolat poťouchlou otázku – překvapí nás Slíva? A můžeme to čekat od básníka vlastně tradičního?
Odpověď „ne“ není v tomto případě negativní. Nahrává jí už naznačený tematický svorník sbírky, soustavná snaha vyslovovat „mizející“, dotýkat se alespoň nepřímo slovem skrze vzpomínku toho, co člověk ztrácí (a perspektivou lyrického subjektu je toho při refl exi soustavného toku času pojmenováno podstatně víc než nabývaného), co v něm zanechává – někdy nezahladitelnou – rýhu. A oslovovat to, pouštět se do dialogu, na který se dříve třeba nedostalo, ale přitom si být vědom nenávratnosti. V tomto ohledu je k sobě lyrický subjekt tvrdý a přímý – bolest neobchází, ale ani se jí nepoddává. Proto taky Slíva na hraně patosu pouze balancuje, aniž by do něj ne -únosně přepadával, snad jen s výjimkou básně Ještě se budeme potkávat („‚Ještě se budeme potkávat.‘// – Snad./ Zatím potkávám listonošku,/ tu, co ti kdysi nosila/ mé dopisy./ I ona už jistě zestárla;/ ale nevidím to.“) či říkanky Anamnéza („Slzím si do brýlí.// Byli jsme?/ Nebyli?“).
Kladné odpovědi pak přitakává úžas nad tím, jak rozmanitou škálu tvarů se autor snaží básni ve sbírce vtisknout – v těsném sousedství vedle sebe stojí prostá dvojverší, v jednom případě dokonce i osamocený lakonický verš (Rtuťové zrcadlo: „těkavý vesmír“), a skladby -příběhy vystavěné přes několik stran i slok. Ustrnulé meditativní obrazy (Z komínů dýmy: „Z komínů dýmy,/ z oblaků sníh.// Dvůr tiše zní mi.// Ďas ve mně zjih.“) a naproti tomu lyrika až brutální a ironická (Velký vůz: „Velký vůz uvízl ve škarpě večera, vrže, jak zabírá černý pár koní: ona a on, jejich ržající nevěra. Ona už po něm je, on už je po ní.// Na voze těžký hnůj, mrtvola Láska./ Nepohnou zarezlým sedmerem hvězd./ Kočí je bičuje, pořvává, mlaská –/ nemohou už ani po čtyřech lézt.“), zachycená řeč lidí i groteskní lamentace kohouta, ozvuky folkloru, výňatky z obecní kroniky či korespondence sloužící jako počátek rozhovoru, momentky-pozorování… Nečekaně pestrá směs.

Bilance? Ne jako záporná odpověď

Jiří Trávníček ve své recenzi v Hospodářských novinách naznačuje, že sbírka Račí mor by mohla být bilanční knihou („Básníku Vítu Slívovi na počátku ledna uhodila šedesátka, což je věk, kdy se bilancování stává nejenom právem, ale tak trochu i povinností.“). Myslím, že je tomu právě naopak – že neustálá snaha dotknout se slovem minuvšího, smyslovou evokací obraz částečně aktualizovat, ale stále refl ektovat časovou perspektivu, k níž ke vzpomínce přistupuji, není u Víta Slívy skládáním účtů, ale jediným možným způsobem bytí básnického subjektu – a jedním z nejvýraznějších rysů celého jeho díla a důvodem, proč je ve svém celku tak podivuhodně konzistentní (což neznamená, že by se nevyvíjelo). Je to způsob nelehký, protože bolestný – někdy sebezpytný, nikdy ne však katarzivní. A nikdy nesmazávající rozdíl mezi minulým a teď, tedy nedávající útěšnou, avšak dočasnou iluzi. Rád bych někdy četl bilanční sbírku Víta Slívy, už jen z prosté zvědavosti a že mám jeho poezii rád. Ale bilancí, účtem, zastavením – nepopřel by tím vším autor principiálně mnohé z toho, co napsal?

Vít Slíva: Račí mor. Host, Brno 2011, 60 stran.

Foto popis| Kresba Silvie Vavřinová

O autorovi| vojtěch staněk, Autor je bohemista.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se