Druhá knížka Plzeňana od východních hranic

Druhá knížka Plzeňana od východních hranic

Plzeňský deník | 28. 11. 2009 | rubrika: Kultura regionu | strana: 17 | autor: Ivo Václav Fencl


Spisovatel Martin Šmaus je profesí inženýr, ale stále pokračuje v odhalování mezer v českém literárním „provozu".

Když před třemi lety Martin Šmaus obdržel mezi více než sto rukopisy v anonymní soutěži prestižní cenu Magnesia Litera, byl to i pro několik hodnotitelů šok. Volbou tématu a jeho zpracováním dal dosud neznámý Plzeňan porotě mat a kritika pak jen jásala nad věrností, se kterou je vystiženo prostředí, mentalita a úděl romského etnika u nás. Už méně se ví, že autor je inženýrem pracujícím a žijícím s rodinou větší část roku v Odrách na severní Moravě. Pracuje tam v odpovědné odborné pozici v nemocnici, ale pravidelně jezdí odpočívat do svého bývalého domova v Plzni a za profesionálního spisovatele se nepovažuje. Připomněl mi to důrazně po vydání své druhé prózy - novely Židle pro Štefana.

Vlastně začala románová sága

V prvotině Děvčátko, rozdělej ohníček z roku 2005 (Na cikňi na bari, čarav tro vodori) se zdálo, že do ztracena zmizela životní cesta problémového cikánka Andrejka Dunky. Nadnárodní význam prvního moderního českého romského románu napsaného gádžem dokazuje překlad do francouzštiny i převedení do němčiny.
Jedna z postav z prvního románu se vynořila i v druhé próze. Je to Rom Štefan, nakonec nejspolehlivější kamarád ústřední postavy, jejíž etnická identita už není důležitá. Úspěšný manažer z většinové populace ve svojí profesionální a manželské roli jen s dvěma dětmi se cítí být jak v kleci. To Štefan s hádavou ženou a klubkem fakanů jak hadích ocásků, co večer ani nepočítá, jsou-li všechny už doma, je docela spokojený. Trochu otcovsky kryje a tahá z postele na závěr příběhu svého zkrachovalého kamaráda inženýra - gádže v partě metařů, když mu ráno zapomene přijít do práce... Obdobně jako v první knize se tahle rodinka z maloměsta nečekaně vypaří a zmizí zase kdesi v osadě u Lenártovců za Bardejovem. Hrdina zůstane vnějškově a vnitřně opět velmi osamělý... I pro autora je Slovensko jako jeho druhá noha. Manželka lékařka je tamodtud, tam mají příbuzné, autor má už na Slovensku i všechny hory zlezené...

Námitek bylo nejprve jako šafránu

Námitky zveřejnil slovenský časopis Romano hangos. Vyčetl první knížce „zveličování negativních stránek věci". Popis prý „sedí na jakékoliv lidské společenství" bez rozdílu etnika. Moravský literární žurnál „Nezávislý pozorovatel" svůj článek dokonce nadepsal „Romové jako kýč?" a tvrdí, že jde jen „o naivní představy o Romech". Samá voda!
Martin Šmaus přece píše svoje příběhy jako alegorii, jako podobenství právě o našich cestách životem. Jako myšlenkovou zkratku s odbočkami. Podle kritiky jako by nešlo o výmysl, o nadsázku, o autorskou (sebe)stylizaci, ale o historicko-folkloristické, etnografické či sociologicko- náboženské dílko. Ale ovšem! Umělecká próza dokáže analyticky i synteticky o světě často sdělit víc než stále specializovanější společenské vědy.

Když volby životní cesty ústí do slepých ulic a není to sen

Druhá novela předkládá další kontroverzní náměty k meditaci. „To energie se mi přelévá do jiných forem," poznamenal v roce 2005 autor, který týdny pobyl v Nepálu a pak v Bolívii vysoko na skalách mezi nebem a zemí. Tam se toho moc nenamluví...
Renomované nakladatelství Host v Brně novelu vydalo, i když vědělo, že to nebude v Česku komerčně výhodné. Takové projekty musí dofinancovat z jiných, většinou překladových projektů. Psát zde náročnou prózu je dnes osobní a osobnostní záležitost.
I v případě Martina Šmause platí, že obě jeho zmiňované knihy jsou i pro čtenáře autoterapií, což je civilizačně přijatelný způsob odreagování stresujících nároků doby. Šmausovy stylizace jsou ale navíc poučené autogenním tréninkem, sebekázní jeho náročné profesní přípravy, adrenalinovými sporty a cestovatelskými zkušenostmi do dálav s minimem prostředků na přežití a opětnými pokornými návraty do vlasti, k rodině. Do literatury vstupuje generace se zážitky globální civilizační zkušenosti. S tím souvisí klíčová zápletka příběhu.

Obraz Svědků Jehovových

Zjednodušující obraz Svědků Jehovových v novele není jejich generální kritika ani odsouzení. Je podobenstvím, metaforou na každé extrémně autoritářské učení, nikoliv kvalifikovaným religionistickým rozborem. Autorovi text přerůstá místy v pseudo-náboženský traktát, v sektářskou agitku, současně s narůstajícími hrdinovými pochybnostmi v polemiku se sebou samým a s prověřenými vykladači a dozorci nad čistotou učení v dalekém Brooklynu.
Konverita z ateismu a zde hledač „grálu" se nechá vlákat mezi jehovisty půvabnými ženičkami, zasedá v „Sálu království", je úkolován, pracuje v terénu na evangelizaci a prokáže až chorobnou ctižádostivost se opět vyšvihnout, v podstatě ale neetickým jednáním. Proto je vyloučen ze společenství...
„Chrámů" Svědků bylo u nás po převratu v roce 1989 svépomocí vybudováno několik, jeden z nich v Plzni-Doubravce, druhém autorově domově. Konflikt Šmausova hrdiny se však neodehrává v tomto městě, ale na fiktivním maloměstě, kde si všichni vidí do karet. Jen tak může mít novela se záslužně neobvyklým námětem rysy až sociálně psychologické a sociologické studie o krachu jednoho outsidera, který se vymkne z většinové netečnosti a přízemnosti. To by vyžadovalo exkurz do rozboru mentalit. Krach hrdinových iluzí je zaviněný i nedostatkem jeho poslušnosti a pokory, nemá čistotu srdce a mysli, což nakonec po krachu sám uznává až na straně 144: „Někdy jsem se přistihl, že si jich, jako na samém počátku, a přece jinak... vážím."

První knížka kladla důraz na instinkty, zde jde o strasti z (ne)rozumu

I v Židli pro Štefana - podobně jako v prvním románu - čteme „příběh v příbězích". Tak jako je pecka ovoce obalená dužinou, tak zde fungují odbočky vysvětlující vnitřní „já" hlavního hrdiny.
Renomovaní nakladatelé a editoři, když se rozhodli vydat novelu Martina Šmause, museli vědět, že je to riskantní laické dotýkání se církví, sekt a dalších náboženských společností. Hlavní hrdina příběhu je i pro ně mužem, který bytostně touží po metafyzických zkušenostech, po duchovním rozměru existence, prověřuje si to vyhledáváním extatických stavů vlastního těla a mysli, prověřuje, jak dalece tyto dary má. Zkušenostní hledání jej zavádí do mezních a konfliktních situací. Nejdřív jej vede k sebevražedné fetišizaci výšek, kdy horolezectví se stává drogou, aby zklamán primitivní motivací svých kamarádů upadal i do přechodného zajetí alkoholu. Z toho pohledu je pobyt v „Síni království" kulminací jeho duchovního experimentu. Po exkomunikaci jej nemine dočasný pobyt v psychiatrické léčebně a pak už jen podřadné profese, dokonaný totální manželský rozvrat, ztráta vlastních dětí.

Asi příliš mnoho na málo stránkách!?

Autor opakovaně zkoumá možnosti hrdinova vnitřního člověka, který by chtěl vzít do dlaní metafyzickou boží přítomnost jako cepín nebo horolezecké lano. Nemá však dar charismatické věrohodnosti, a zdaleka ne svatosti. Kdo tu ale na něco takového má?
Za bývalého režimu obtížně, jako po kolenou vyvzdorované a vybojované elitní matematické, fyzikální a nukleární technické vzdělání autora myšlenkově a citově individuálně ustavilo. Projevuje se to i v přesné, až lakonické práci s mateřským jazykem, ve snaze o osobní vidění, o vlastní jazykové a stylotvorné prostředky, jak to potvrzuje významově extrémně asketická až puritánská i druhá Šmausova knížka. Námět odpovídá volbě až drze metafyzickému tématu, klade ale velké nároky na empatii a inteligenci čtenářů. Děj se autorovi v závěru drobí pod rukama, důraz je položen na filozofickou výkladovost, asi pod vlivem práce s citacemi biblického překladu ve střední části příběhu, zde v kanonizovaném překladu Svědků Jehovových. Motorem pro Šmausovo psaní je i odreagování emočních deficitů po všednodenní životní rutině. Umožňuje tak každému čtenáři ventilovat i lyrické a snové dispozice. Informační hodnota novely je přitom potlačena. Autor předpokládá, že čtenář bude číst centrální epickou zápletku u klávesnice komputeru. Nepotřebuje mít na stránkách knížky učebnici se základními nebo historickými odkazy pro pochopení kontextu. Ty si umí vyťukat na vyhledávačích netu. V české literatuře je to nový úkaz, dříve v teorii textu už pojmenovaný v uměleckých dílech jako „místa nedourčenosti". Hrdina novely má potíže s vnitřním zráním v rozvážného a odpovědného muže. Až do posledních stránek zůstává v infantilně podřízené závislosti na svojí legitimní ženě, nedokáže se osobnostně postavit na vlastní nohy, přesvědčit ji o správnosti svých činů. Jeho vztah k vlastním dětem je provázen pocity viny, ale zůstává jen načrtnutý. Zastrašit ani vydírat se dál však nenechá, takže nedopadne z vůle autora úplně špatně, jak by se dalo čekat. Jsou mu ponechány aspoň jeho čtyři holé stěny, jedna židle a stůl pro kamaráda Štefana, kdyby se vrátil tam odněkud od Bardejova...
Svou první knížku připravoval Martin Šmaus pět let, jeho novela Židle pro Štefana vznikla za dva roky - příliš rychle. Doufejme, že ne jen se zřetelem na momentální konjunkturální příležitost. Pokračuje a odvážně i tematicky prohlubuje trendy v prvním románu. V dějinách literatury není pravidlem, že by se významným spisovatelem stával autor první nebo druhou knihou. Vědomě redukované potenciality zde ukazují, že autor má před sebou nadějné vyhlídky. Na rozdíl od jiných ví, o čem a jak psát.

Autorův otec musel rodinu dvě desetiletí živit jako skladník

Za tradiční výchovu a citové vybavení vděčí autor hlavně mamince, za minulého režimu politicky nepohodlné středoškolské profesorce, uklízečce a pak ženě v domácnosti. Dnes by se řeklo, že se směla rekvalifikovat na trhu práce. V podmínkách politické perzekuce, když i autorův otec musel rodinu dvě desetiletí živit jako skladník v JZD na periferii Plzně, dokázala vychovat tři syny a pak i v penzi působit v místní pobočce městské knihovny. Autor je jejím prvorozeným. Nejvíce souzní s jejím vnitřním citovým a myšlenkovým světem. I další dva syny matka miluje láskou ne menší. Tvrdost životní cesty skutečné muže volně zoceluje a osobnostně formuje. Martin Šmaus - zatím další outsider plzeňské literární scény - překonal segregační politické bariéry a dokázal nakonec vystudovat obtížný inženýrský obor, ač tíhl srdcem i předpoklady k jiným světům. Touto stigmatizací více získal, než ztratil. Byl ušetřen zavádějících literárněvědných teorií a programů, přiřadil se k nezávislé plejádě českých autorů vychovaných na jiných fakultách - technického, ekonomického, právního nebo lékařského zaměření. Někteří z nich se narodili v Plzni nebo ve zdejším kraji a jsme rádi, že sem pořád patří.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se