Dětství jako sourozenecká válka

Dětství jako sourozenecká válka

Týden | 22. 6. 2009 | rubrika: Kultura | strana: 68 | autor: Pavel Mandys

Když šestadvacetiletá PETRA SOUKUPOVÁ předloni vydala prvotinu K moři, získala si přízeň porot několika literárních cen a následně i čtenářů.

Mezi nejmladšími spisovatelkami se totiž odlišovala paradoxně tím, že její psaní nebylo na první pohled nikterak výjimečné. Žádné vynalézavé metafory, žádné šokující sociokulturní prostředí, ba ani explicitní sex.
Příběh zkažených prázdnin byl napsán civilně a s důrazem na dialogy a stál na vzájemných tichých bitvách čtyř různě starých dívek, které měly jedno společné: otce.
Jestliže už v tomto krátkém románu Soukupová ukázala, že nejlépe jí jde analýza a hrocení sourozeneckých nevraživostí, ve sbírce tří novel Zmizet v tom pokračuje; možná ještě přesvědčivěji. Jejími hrdiny jsou opět děti či dospívající (jen v posledním příběhu na sesterské války vzpomínají dospělé ženy, které už samy musejí zvládat vlastní potomky), přičemž Soukupová dětství vidí jako nepřetržitý sled malých a větších naschválů, příkoří, škodolibostí a dalších malých i fatálních bitev dlouhé války o přízeň rodičů a postavení mezi vrstevníky.
Takový pohled nemusí být nutně nadsazený a děje se to v mnoha rodinách, jen ty šarvátky s přibývajícím věkem slábnou a postupně se zapomíná. Jenže hrdinové povídek Petry Soukupové pocházejí z rodin, které jsou sužovány ještě dalšími traumaty (ve dvou případech různí otcové dětí jedné dech matky, v jednom výrazný rozdíl mezi fyzickým a psychickým ustrojením dvou bratrů a následná jednostranná vazba na jednoho z rodičů), takže dětské nenávisti se časem nerozplynou a přetrvávají nezdravě dlouho, jak zjistíme při čtení nečekaně tvrdého závěru poslední povídky, dlouho směřující k happy endu.
Soukupová skvěle zvládá líčení různých umanutostí, mindráků a slabostí svých hrdinů. Někteří jsou postiženi tak, že je to okamžitě diskvalifikuje, jiní jsou kolektivem vrstevníků vyřazeni, i když jsou jen o maličko jiní (Vojta z povídky Na krátko vykazuje náznaky autismu), ale nakonec ani ti, kteří jsou průměrní (Petra s nadváhou, ale taky velkými prsy a v očích jednoho kamaráda hezkým úsměvem) či nadprůměrní (krasavice Helenka), to nemají snazší, protože závist, zrada a z nich plynoucí potupa na ně číhá všude, zejména pak doma. Na zachycení těchto bolestí se specializují autorky dívčích románků: Soukupová je oproti nim ke svým hrdinům nekompromisní, nikdo tu není bílý, všichni, když mají tu příležitost, umějí (a chtějí) škodit druhým, a to tak, aby to opravdu bolelo. Říká se ostatně, že nejvíce ublíží ten, kdo je vám nejblíž, což prózy Petry Soukupové několikrát názorně demonstrují. Na čtenáře padá deprese a beznaděj – najde-li nějakou vtipnou pasáž, jde převážně o humor jízlivý a zlomyslný.
Zejména v první povídce se zdá, že autorka na jednu rodinu bezdůvodně navěsila neštěstí příliš, že její hrdinové bývají nadmíru zaslepeni vzájemnou nesnášenlivostí, že rodiče jsou občas příliš neschopní a nedovtipní. A že zejména chlapi z toho nespravedlivě vycházejí jako nezodpovědní budižkničemové, hrubiáni a sobci, kteří své nenaplněné ambice rádi přenášejí na nebohé potomky. A když už nějaký ten manžel (nebo otec) vyhlíží bezproblémově, je to nejspíše tím, že nestačí na to, aby pochopil historii a sílu ženských konfliktů.
Obecně má Soukupová sklony vystavovat své postavy do melodramatických situací. Ven z nich jí naštěstí pomáhá jazyk i kompozice povídek: nekomplikovaný, ale nikoli triviální, přímočarý, únosně hovorový. Rozlišeni jsou vypravěči, kteří se vesměs střídají. Časté změny vypravěčské perspektivy si Soukupová vyzkoušela už dříve a daří se jí obdivuhodně: zvládne popsat myšlení a jazyk malého kluka stejně jako rozvedené matky, přičemž do textu nezřídka vstupuje i jako objektivní vypravěč a koriguje zkreslené výpovědi svých postav, aniž to je nápadné. Zatímco první dvě povídky - Zmizela Na krátko - mají lineární kompozici, poslední, nazvaná Věneček, je zkonstruována vynalézavěji a teprve v její poslední čtvrtině autorka podrobně vylíčí událost, která fatálně poznamenala pozdější životy všech postav; už předtím ovšem vyloží mnohé souvislosti, jež k oné náhodné tragédii vedly a které také utvářely její rozdílné interpretace.
O všech rodinách ví čtenář první poslední, ale není mu to sdělováno doslovně a hned: skrze situace a psychologii hlavních hrdinů se k tomu dopracuje sám. Zároveň ho to nenápadně vybízí ke srovnávání: taky jsem se v dětství choval takhle? Nechovají se tak náhodou moje děti?


Petra Soukupová: Zmizet. Vydalo nakladatelství Host, Brno 2009, 344 stran, 289 Kč.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se