Co dělal tvůj otec za války?

Co dělal tvůj otec za války?

Filip Tomáš, Týdeník A2, 30/2006

Radka Denemarková: Peníze od Hitlera

Host, Brno 2006, 248 stran

Ve spleti významů, jimiž se obalují zejména některá slova, lze pozorovat jejich často až magické vrstvení a přelévání napříč časem, lidmi… Rozbijete na takové křižovatce asfalt a najdete přelité dlažební kostky. Pro Jaroslava Seiferta je dlouho válka tou první světovou, Velkou válkou – pokud tedy s jistým sentimentem neodbočí k událostem války prusko-rakouské roku 1866. Pro nás, kdy války konotují spíše události hvězdné či události v Iráku, je to nepochopitelně dávno.

Přesto jedno z významových dění – „od Hitlera“ – petrifikovalo a spojení typu za válkypo válce atp. jednoznačně zpřítomňují něco, co je šíleně daleko za námi a neméně šíleně tvoří naši nedávnou a blízkou historii: historii let 1939–1945. Ta pak bývá podobně jako stín v různých částech dne různě dlouhá. Stín se nápadně prodlužuje s adjektivy traumatizující, nevyjasněná, nevypořádaná, což ve specifickém českém kontextu můžeme připojit i k období mezi květnem 1945 a dle Benešova dekretu č. 115/46 osmadvacátým říjnem 1945, tj. období křivd splácejících křivdy, a tím plodně zadělávajícím na křivdy další. Stačí si „pustit rádio“ a zdá se, že vinen je muž, jenž se „zasloužil o stát“: můžou za to prezidentovy dekrety. Pohodlná floskule – dekrety zapříčinily, lid za nic nemůže. (Nikoli náhodou cituji datum Benešova dekretu právě podle Slovníku floskulí Vladimíra Justa.)

Otázka „Co dělal tvůj otec, muž jménem Ralf za války?“ již jsem si vypůjčil z beletristického debutu Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče (Petrov 2005), představuje v prvotině jen jakési podhoubí historie, která v příběhu ryze současném svede hlavní postavy k podivuhodnému zápasu. Válka v knize netvoří víc než průběžný motiv viny otce režiséra Bucha, jenž přijíždí do „provinční Prahy“ režírovat hru Birgit Stadtherrové, autorky vyhraněné a vzteklé takřka do bernhardovských rozměrů.

Letošní kniha teatroložky Denemarkové Peníze od Hitlera (s podtitulem Letní mozaika) staví válku jako téma ústřední. Respektive právě tu část války, která spojuje naši současnost s touto minulostí.

 

A naši otcové po válce?

Z knihy, doplněné stejně jako v prvním případě ilustrativními fotografiemi (zde Evy Fukové z let 1957–1986), jejichž připojení neumím hodnotit pro jejich arbitrární vztah k textu jinak než jako pečlivé vypravení románu, na nás vypadne ještě kartička – anonymní fotografie líbezné holčičky v bílých podkolenkách, pózující u zdobené židle. Pod snímkem je nápis: „Neznámá dívka. Gita Lauschmannová“. Charakteristické oxymóron – neznámá dívka, o níž přesně víme, jak se jmenuje. A jak se začítáme do jejího vyprávění, poznáváme její identitu víc a víc.

Gita je československá Němka židovského původu. Z historie víme, kolik kombinatorických variací taková identita skýtá: německá Židovka československého původu atd. Její dynamické vyprávění, střídající part ichformní vypravěčky a blízkého objektivizujícího vypravěče (někdy i v rámci jednoho odstavce), nás spolu s příběhem, ale také tokem reminiscencí, myšlenek a reflexí vtahuje a vzteká společně s postavami. Tedy především s Gitou Lauschmannovou a Denisem, u něhož rozkročení mezi léto 1945 a léto 2005 je okamžikem mezi narozením a současností.

První třetina knihy je návratem číslo jedna. Přibližně šestnáctiletá Gita se vrací z koncentračního tábora do rodných Puklic. Netuší nic, neví, zda ještě někdo z rodiny válku přežil a jak vypadá dnes její domov. Je otřesena zkušenostmi nelidskými, natož dětskými. Zmámená svobodou, ale i hladem a tělesným vyčerpáním je konfrontována s novými fakty: vedle tatínkova klobouku visí cizí věci, z maminčiny mísy nalévá cizí žena (Denisova matka) polévku, dětská sedačka s obrázkem medvěda leží polámaná v kolně... „Já tady bydlím. Já jsem Gita. Gita Lauschmannová. Můj tatínek koupil první motocykl v kraji a sedával v tom koženém křesle za vámi, v rohu. / Co to plkám za nesmysly. Radši řečnit, než nechat prostor breku.“ Nebo prostor sentimentalitě – to v rámci zkušenosti-radosti ze skutečnosti, „že jsem v té kruté hře obstála. Že žijeme. Žijeme“, zkrátka nejde. Ne náhodou je první kniha věnována Mileně Honzíkové (1925–2001), jejíž vztah k válce, vlastní roli a reflexi ovlivnil i světonázorové vyznění obou knih Radky Denemarkové.

Gitě je se surovou samozřejmostí a dějinnou absurdností upřeno právo na rodinný majetek a jen díky polovičatě soucitnému přispění Denisovy matky nekončí na prahu svobody smrtí z českých rukou. Ve zbývajících dvou třetinách románu se setkáváme se starší dámou, doktorkou Lauschmannovou, která přijíždí do Puklic s dcerou a jejím přítelem-právníkem, aby zahájila restituční jednání. I přičiněním Denise – lékaře naráží na takřka dědičnou krutost a bezcitnost, stává se v očích Puklických agresorem, někým, kdo chce nespravedlivě rušit stávající status quo.

Střet odhaluje další šokující osudové rány Gity Lauschmannové, které svou koncentrací trochu postrádají realistickou motivovanost (asi nejméně uvěřitelná jsou Gitina stigmata). Důležitý je – pro obě autorčiny knihy – střet postavy s rybníkovou tuctovitostí, tupostí lhostejně prospěchářského okolí, neempatického ignorantství. Tento střet vyvolávají hrdinky vyšinuté, extravagantní; v případě Gity jde o vyšinutí určené historickou situací a stavem našeho poválečného uvažování a společnosti. Té nevoní ani představa symbolického vyrovnání se s napáchanými křivdami – Pukličtí nejsou schopni/ochotni tváří v tvář velko­rysému zřeknutí se veškerých majetkových nároků schválit výstavbu pomníku Gitiným rodičům, osvíceným podnikatelům puklického kraje. Hodnotovým vrcholem vesnického obyvatelstva jsou autogramy bezvýznamného herce na sáčcích od čočky.

Denemarkové knihy představují v současné literatuře v dobrém slova smyslu zvládnuté řemeslo, neinklinující k ichformímu egoismu a podobným zpovědním proudům, nejdou ani cestou náročného a do sebe uzavřeného, po vysokém laně kráčejícího experimentu. Přesto přinášejí autentickou a osvobozující reflexi poválečných událostí. Někdy sice trochu křečovitým způsobem: jak v jazykovém plánu – v prvotině pseudognómickými veršovánkami, nyní snahou o expresivnost či lakonickou vulgarizaci hraničí s klišé (jazyky jako dvouhlavá saň, procházení pekly, porod kulometu) –, tak v úsilí o spojování některých motivů (například titul Peníze od Hitlera, který má být metaforou pro peníze z odškodnění, je sice efektní a dobře prodejný název knihy, ale co vlastně v poválečném uspořádání Evropy nemáme od Hitlera?). Přesto je otázka, co dělal „Ralf v nás“ za války i po ní, přínosem i pro nás, generaci nepamětníků, k níž Denemarková patří.

Autor je nakladatelský redaktor.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se