Chimamanda Ngozi Adichie

Chimamanda Ngozi Adichie

Kateřina Kadlecová, Reflex, 30. 8. 2018

Dior ji cituje na tričkách, Beyoncé v písničkách. Aplaudují jí desítky miliónů posluchačů jejích TED Talks. CHIMAMANDA NGOZI ADICHIE (1977) JE ŽENOU V JISTÉM SLOVA SMYSLU MNOHEM OSUDOVĚJŠÍ NEŽ VĚTŠINA TANEČNIC, ZPĚVAČEK A HEREČEK, které jsme vám v této rubrice v posledních třech letech představili. Niger? ská, ve Spojených státech ž? ící prozaička prosazuje kulturní pestrost a vysvětluje světu, že kdybychom se všichni stali feministy, žilo by se nám o dost líp. SPISOVATELKA, INTELEKTUÁLKA A FEMINISTKA, NA JEJÍŽ MYŠLENKY NAVAZUJÍ DIOR I BEYONCÉ

NARODILA SE do středostavovské rodiny univerzitního profesora ra statistiky a úřednice v "uhelném městě" Enugu, dnes bezmála miliónovém nigerijském sídle, jako páté z jejich šesti dětí. Byla vychovaná ojako katolička a vlastenka; k Nigérii, zemi o 190 miliónech obyvatel, v níž je více než třetina populace negramotná a kde se mluví pěti sty jazyky, se dodnes hrdě hlásí a západním čtenářům zprostředkovává život v tomhle vzdáleném kraji ve svých knihách. K psanému slovu měla odjakživa silný vztah, jak roku 2009 popsala ve slavné přednášce Nebezpečí jediného příběhu v rámci cyklu TED Talks, kterou si virtuálně poslechlo šestnáct miliónů lidí.
Dětství Chimamanda prožila v univerzitním kampusu v třísettisícové Nsukce a popisuje ho jako šťastné – ačkoli, jak vzpomíná, její dědové zemřeli vinou podvýživy v uprchlických táborech a v zemi vládla vojenská junta. Chimamandina maminka tvrdí, že se její dcerka naučila číst už jako dvouletá; ona sama si myslí, že knihy začala louskat až ve čtyřech. V zemi, kde je oficiálním jazykem angličtina, hltala americké a britské dětské knížky – a když o pár let později začala sama psát příběhy, jejich hrdinové byli bílí, modroocí, pili zázvorovou limonádu a mluvili pořád o počasí jako správní Britové, protože malé Chimamandě vůbec nepřišlo na mysl, že by to mohlo být jinak.
Znala jen jediný příběh o světě mimo Nigérii, příběh "západní" prosperity – na způsob kulturního stereotypu, jakým před čtvrt stoletím trpěli porevoluční čeští studenti na stážích v Londýně, kde jejich hostitelské rodiny předpokládaly, že Češi perou na valše, neznají mikrovlnku a pletou si myčku s ledničkou, protože své potraviny chladí v jeskyních.
Chimamanda naštěstí brzy objevila i africké knížky, v nichž figurovaly holčičky s čokoládovou pletí, z jejichž kudrnatého afra rozhodně nešel zaplést francouzský cop. Došlo jí, že knihy nemusejí z podstaty být o cizincích a o věcech, s nimiž se člověk nemůže identifikovat. Že literatura může vyprávět i o lidech, jako je ona.
A přesně takové knihy začala psát.

ZROD LITERÁRNÍ HVĚZDY

Její romány mluví za nigerijskou střední třídu a ukazují světu, jak se žilo a žije v igbošské vesnici i v afrických velkoměstech. Nigerijci mohli přestat číst americké slaďáky o hospodyňkách z předměstí New Yorku – někdo totiž začal psát pro ně a o nich, dal jim hlas. Nejdřív se však Chimamanda Ngozi Adichie chtěla stát lékařkou. Začala studovat medicínu na Nigerijské univerzitě a pracovat v nemocnici, jenže už po roce a půl se vydala do Spojených států a na několika věhlasných univerzitách se za pomoci rozličných stipendií věnovala studiím komunikace nebo politologie, vždy se skvělým prospěchem.
Román Purpurový ibišek (2003), příběh těžce zkoušené nigerijské rodiny s násilnickým otcem, mladou spisovatelku vynesl na světlo světa; teď ještě aby ji ozářily reflektory. A stalo se: v Baltimoru při studiích tvůrčího psaní na Univerzitě Johnse Hopkinse jakožto šestadvacetiletá dopsala román Půl žlutého slunce (2006, česky 2008), jenž jí jako třicetileté získal mimo jiné ocenění Orange Prize.
Stala se nejen první africkou autorkou, která prestižní trofej získala, ale i tou nejmladší. Tabuizovaný příběh válkou a hladomorem zdevastované Biafry a sester Olanny a Kainene, prožívajících nigerijská bouřlivá šedesátá léta a občanskou válku, možná znáte ze stejnojmenného snímku Biyiho Bandeleho, který do hlavních rolí obsadil Thandie Newtonovou a Chiwetela Ejiofora.

FEMINISMUS JE PRO KAŽDÉHO

V češtině vyšel i její zatím poslední román Amerikána (2013, česky 2017) o rozdělených nigerijských milencích. Těsně před prázdninami pak dorazil do tuzemských knihkupectví překlad jejího čtyři roky starého eseje, jenž v kontrastu se svým skrovným rozsahem vzbudil celosvětovou pozornost a jejž nakladatelství Host vydalo pod názvem Feminismus je pro každého (We Should All Be Feminists). Ve formě hezké knížečky souběžně vyšla i úzce související epištola přítelkyni, Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních (2017).
Autorka v obou textech ve vší jednoduchosti popisuje, jak se žije v zemi (a vlastně také ve světě), kde se lpí na genderových stereotypech a nesnesitelných tradicích. Když prý nigerijská žena v restauraci zaplatí za sebe i spolustolovníka útratu, číšník vezme její peníze, ale poděkuje muži…
Ještě roku 2009 Adichie ve své přednášce zmiňovala platný nigerijský zákon, podle něhož žena musí požádat mužského příbuzného o souhlas, chce-li si nechat prodloužit cestovní pas. V obou knížkách vysvětluje, proč má sdílená péče o dítě mezi rodiči pozitivní vliv na všechny zúčastněné. A taky tvrdí, že růžová a panenky pro holky a modrá a vrtulníky pro kluky jsou svěrací kazajkou potomků i dospěláků nebo že čtení, kritické myšlení a zavržení stereotypů v jednání i v jazyce napomáhají spravedlivé výchově k samostatnosti a svobodomyslnosti.
Ve Švédsku knížku Feminismus je pro každého obdrželo zdarma přes sto tisíc šestnáctiletých studentů a učňů – tamější ministerstvo školství totiž seznalo, že pokud se z ní všichni poučí, stane se svět spravedlivějším a lepším místem pro život.

INSPIRACÍ PRO BEYONCÉ I DIORA

Myšlenky formulované Chimamandou Ngozi Adichie mají sílu, jíž se nadšeně chopila popkultura. Část přednášky na téma feminismus, kterou proslovila v dubnu 2013 na TEDxEuston v Londýně a jež se stala základem zmíněného feministického manifestu, použila týž rok Beyoncé v písni Flawless. Všem je nám jasné, co to znamená, když něco použije nejsledovanější, nejuctívanější zpěvačka dneška.
I Adichie, která podle svých slov zcela nesdílí zpěvaččin přístup k feminismu, song ocenila s tím, že "by se mladí lidé v Nigérii pravděpodobně nikdy nedoslechli o mé přednášce, nebýt Beyoncé. A ti teď mluví o feminismu."
Sample předělující dvě části písně je vlastně výňatkem z přednášky – hluboký hlas černošské intelektuálky mimo jiné popisuje, jak říkáme "...holčičkám: Můžeš být ambiciózní, ale ne moc. Můžeš se snažit být úspěšná, ale ne příliš úspěšná. To bys ohrozila muže." Potom Chimamanda Ngozi Adichie jednoduše a přímo, jak je jejím stylem, definuje feminismus: "Feminista, feministka: člověk, který věří ve společenskou, politickou a ekonomickou rovnost pohlaví."
Přesně před dvěma lety pak literátka, milovnice módy a designu, usedla po bok Kate Mossové, Rihanny nebo Jennifer Lawrenceové do první řady na přehlídce Diora. Právě nigerijská feministická ikona se totiž stala inspirací oděvní designérky Marie Grazie Chiuriové, která zrovna po sedmnácti letech přešla od Valentina k Diorovi. Na Fashion Weeku se nová kreativní ředitelka Dioru, vůbec první žena v této funkci v historii firmy, uvedla přehlídkou plnou symbolů ženské síly. A nejvíc se paradoxně mluvilo o celkem obyčejném bílém tričku, na němž stálo odvážné a povědomé heslo: We Should All Be Feminists.
Ano, to bavlněné tričko za víc než sedm set dolarů, které jsme pak viděli na tolika celebritách – třeba loni v lednu na "ženském pochodu" v Los Angeles v něm těhotná herečka Natalie Portmanová hovořila k 750 tisícům demonstrantů.
Najednou chtěl každý kousek Chimamandy – pozvali ji na udílení Oscarů, fotografuje se s ní Oprah i francouzská první dáma Brigitte Macronová.
Chimamanda Ngozi Adichie získala tolik tvůrčích grantů a ocenění, že by se jimi daly dláždit chodníky. A v největším nigerijském městě Lagosu visí její podobizna na tolika billboardech jako ta prezidentova. Ale pořád je jen člověk – třeba poporodní depresi se vyhnout nedokázala. Ani únosu svého otce, za nějž musela po dlouhých dnech nejistoty zaplatit výkupné v době, kdy byla zrovna těhotná... A kde jednou vychová svou dceru? Ve Státech, kde se její holčička stane dříve nebo později terčem rasistů, nebo v Nigérii, kde bude podléhat týmž sexistickým pravidlům, jaká deptala její matku? Kterýkoli ze svých vavřínových věnců by Chimamanda Ngozi Adichie vyměnila za to, aby se lidé po celém světě víc zamýšleli – nad výchovou svých dětí v rovnosti, nad přínosem vnímání jinakosti bez předsudků… A nad dobrými knihami s uhrančivým příběhem neznámého světadílu nebo podnětného myšlenkového proudu. Třeba Afriky. Nebo feminismu.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se