Břemeno smrti, zánik a zoufalý boj si neseme všichni spolu

Břemeno smrti, zánik a zoufalý boj si neseme všichni spolu

Mladá fronta DNES | 3. 7. 2010 | rubrika: Kraj Moravskoslezský | strana: 3 | autor: Martin Jiroušek


Připomíná to řečiště kolejnic, které se sbíhají a zase rozpojují, aby mizely někam do dálky a pak se nečekaně vrátily zpět. Motivů kolejnic, jízd vlaky, tramvajemi, autobusy nebo i auty, je tady spousta, jako by autor podvědomě vnímal rytmus slov jako cestu symbolickým vlakem dětství a možná i určité naděje. Vlak se pro něj stává jakýmsi nevědomým dopravním prostředkem k podstatě společnosti, podobně jako když používá metaforu filmu nebo fotografie. Odosobněné snímky, neuměle nafocené a rutinně zpracované stejně jako marnost a směšnost lidské existence poznamenané komunistickou minulostí. Minulost, která je pro nás lidi mnohdy rozhodující, ale které se vždycky snažíme tolik uniknout, minulost, kterou nenávratně ničí megalomanské budovatelské plány a bláhová touha se vymanit ze stínu vlastního osudu.
Balabánova poslední kniha připomíná silně motivy z předchozích děl a ještě více se soustředí na svědomí, utrpení a životní setrvačnost. Vlaky, rytmus, slova. Stírání hranic a snění, snění, které je přirozenou souvztažností se smrtí. Snění natvrdo - s celou řadou nepěkných věcí. Nepěkných, ale jen částečně, protože někde v hloubi dřímá expresivní romantik spjatý se svým snem, který se může prodloužit díky srdeční arytmii do nekonečna. Sen, který podobně jako smrt může být vysvobozením.
„Lidé cestující rychlým vlakem si toho psince vůbec nevšimnou," začíná příběh několika postav vzájemně propojených rodinnými vztahy. „Diváci trnou, když kolem projíždí vlak," zapsal si německý spisovatel a občan ghetta Franz Kafka do svého deníku. A důraz na genius loci periferie, obdiv k rozvalinám stejně jako ke ztroskotaným životům činí z Balabána osobitého Kafku ostravské přítomnosti. A nejenom ostravské, protože v sázce je celý region: „...kraj, který ještě dále klesá," řečeno slovy spisovatele.
Výpověď o kraji, který má své goyovské signum diabolicum (ďábelské znamení) hluboko v duši, ale taktéž v krvavé sedlině na povrchu, kde je však nikdo příliš moc nevidí, nebo spíše neumí, či nechce vidět. „Zasypat důl, to je kus práce, tisíc, spíš sto tisíc aut se štěrkem. Ten zásyp tam stojí jako roubík vražený do huby, až do jícnu velikého člověka, jehož tělo, nohy, ruce jsou rozprostraněny tady všude pod námi."


Jan Balabán: Zeptej se táty. Edičně připravil Petr Hruška. Vydal Host, Brno 2010.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se