BEZMOCNOST

BEZMOCNOST

Tvar | 24.1.2008 | rubrika: Dvakrát - Petr Hruška: Auta vjíždějí do lodí. Host, Brno 2007 | strana: 2 | autor: Michal Jareš


2 Bezmocnost. Jeden z motivů celé sbírky a možná klíč k tomuto novému Hruškovi. Nikoliv bezradnost, ale bezmocnost, kterou si básník uvědomuje s přicházejícím věkem. Je najednou v pozici pouhého obyvatele, který setrvává v některých stálých mantinelech, protože ty jsou neměnné, ale změnil se stav jeho mysli. Už jen nezapisuje, jak to dělal předtím, už při tom povzdychává v bolesti. Ty náznaky byly již dříve, vystrkovaly své špičáky, ale nevnímali jsme je pro jejich nezřetelnost, nebo ještě lépe pro nebolestnost, s níž přicházely. Nyní, když „auta vjíždějí do lodí", jsou náhle všude a každý náš/jeho pohyb zraňuje do hloubky. Hruška se v té bezmoci snaží zůstat nesentimentální. Že se mu to mnohdy nezdaří, chápu coby výsledek cesty, která má až příliš mnoho bolestných zastavení.
Petr Hruška neuniká na této cestě, protože je mu jasné, že každý únik je jen vstupem do dalšího omezeného prostoru, který dříve či později přinese stejnou zužující se neschopnost dalšího pohybu (růstu?). Setrvávání v dříve nalezeném modelu však není možné. Už při jeho třetí sbírce (Vždycky se ty dveře zavíraly, 2002) bylo vidět, že další růst není kam, že svět kolem je ohmatán až na atomy a že další stanutí by znamenalo jen a jen ustrnuté konstatování. Jeho metoda, dá-li se tak Hruškova poetika nazvat, byla rozpoznatelná a pro mnohé inspirující: prostor - jakýsi děj, který není nutné vidět, ale vždy nutný děj, protože bez něj by byl prostor jen zmrtvělým obrazem - a přesah do často absolutních konstatování, do všeho(míra). Do dalších dějů, přičemž Hruškou popisovaný děj byl vždy jen výhonkem světa „za", který mohla vykreslit naše imaginace nebo zkušenost. V nové sbírce se tato metoda se zjevnou a po čase i předvídatelnou koncovkou narušuje. Je rozleptávána čímsi, co by se dalo pojmenovat vágně několika pojmy, jako poznání, stárnutí, zkušenost, zdrženlivost. Tím hybným a důležitým stavem je ale již výše vyzdvihnutá bezmocnost. Autor zjišťuje, že není schopen (a spolu s ním zjišťujeme, že nikdy pravděpodobně nebyl) tu metodicky popsanou a „promluvenou" klec dále obývat. Sám si vyrobil past, a tak z ní zkouší odcházet. Ovšem v rovině pohodlnosti a klidu se mu to nezdá až tak nutné („Pojď otevřeme spolu / Vlámské malířství 17. století / a chvíli se budeme dívat / na světélkující karafy / na cín svícnu / hrozny a nůž" - b. Ve středisku). Vždyť i dějinné souvislosti ukazují, že to i takhle jde přečkat, přežít. V rovině vlastních emocí je to však najednou nutné. Nebylo-li to nutné již ve sbírce předešlé. Místo vzteku a revolty (neboť jak Hruška chápe, čas je velmi krátký na to dělat a hlavně dodělat podobné věci) nastoupila alespoň snaha vzchopit se a nakročit někam jinam. Vždyť už ten název s pohybem - auta vjíždějí... Kdo však kdy viděl najíždění aut na trajekt, hned chápe tu strašlivě přízračnou pomalost, pohyb takřka bezradně daný, neovlivnitelný a hrůzný. Do lodí se vjíždí vždy tak, jak chtějí ti, co dopravu řídí. Hruška v tom hypnotickém a neovlivnitelném stavu pohybu, který je na hranici stání, zůstává - logicky - bezmocný.
„Ve zprávách se oběsila / polská školačka. // Nemohu se tam dostat / přes další přicházející zprávy, / abych ji objal v kolenou. / A / malinko pozdvihnul." (b. Co ještě chci) Petr Hruška je skeptik, plněný směsí bezmoci a stárnoucího eklekticismu. Jeho místa jsou ještě prázdnější než kdykoliv předtím, osoby bez jmen a citů pouze konají své návyky. Když jsou z nich vykořeněni, tápou, aby našli další spoj, ve kterém jsou si jistí. Většinou ho nacházejí hned, ale Hruška dovede vždy tu prázdnotu bez spoje vystihnout. Možná se sám stává uzlem v těch bodech, které nemají spoje. Švem, přes který se jednodušeji přejde zase zpět k zavedeným věcem a pořádkům. Víc nemůže bohužel dělat, a to ho svírá k zoufalství. Jde cestou předem danou k vykoupení cizích, jde cestou připraveného nájezdu do lodi. Zastavení na cestě jsou ovšem předem vyřčena a nejde s nimi často absolutně nic dělat. Nejhorší na nich je, že jsou jednoduchá a banální, až by si jich jeden skoro nevšiml. Přesto právě ty jednoduché věci hýbají světem i věcmi zdánlivě většími. Kdyby pro básníka byl alespoň nějaký svatý nebo jakýsi pánbů, hned by měl kam to své břímě na chvíli položit. Není. Nebyl a nebude. Těžká hodina přišla na básníka a trvat bude asi dost dlouho. Z bezmoci a vědomí nemožnosti dělat věci jinak a dál, než jak jsou, by se mohl časem otevřít asi nejhlubinnější existenciální prostor, který jsme v české poezii za posledních 15 let vůbec měli. Hruška k němu má vykročeno jako nikdy předtím, a i když je jeho sbírka poskládaná všelijak neskladně a trčí z ní tu a tam ještě odkazy dozadu, k teplíčku zabydlených místnůstek, zdá se, že skrze bezmoc začíná propadat do prostoru tak úzkostného, až v něm přestanou platit všechny věci. I slova, kterými je cokoliv říkáno.
Už kdysi jsem si pokládal u poezie Petra Hrušky otázku: Kam? - Kam půjde dál, když svou hranici vyčerpal? Nyní by měla být změněna na Kdy? - Kdy ještě bude stačit, aniž by ho zdeformovaly nevratné změny? A nevím, zda o tom přichystaném a strašlivém světě bude schopen psát a my číst. Blíží se k němu prozatím těžkými čpícími auty cestou do „nehybných lodí".

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se