Básník Petr Hruška mluví o svém příteli

Básník Petr Hruška mluví o svém příteli

Hospodářské noviny | 11. 8. 2010 | rubrika: Kultura | strana: 13 | autor: Ondřej Horák

Knihy Jana Balabána vyjdou v souborném vydání

Stokrát jsme se v našich rozmluvách o literatuře šklíbili nad přehnaným patosem tvrzení, že skutečné knihy se píší krví, abychom nakonec vždycky zděšeně dospěli k závěru, že to tak asi fakticky je... říká básník Petr Hruška (1964) o svých rozmluvách s Janem Balabánem (1961-2010). Ostravský prozaik zemřel letos v dubnu, jeho posmrtně vydaný román Zeptej se táty, v němž se vyrovnával s otcovou smrtí, se objevil na pultech knihkupectví nyní v červenci. Edičně tento román připravil právě autorův přítel Petr Hruška.
Ani rozhovor s ostravským básníkem nebyl z edičního hlediska úplně bez problémů. V porovnání se smrtí Jana Balábana, která zasáhla nejen do vydání románu Zeptej se táty, se však jedná pouze o takovou nemilou věc... Ve městě, kde právě probíhaly Colours of Ostrava, byla totiž Petru Hruškovi odcizena taška, v níž měl i notebook s finální verzí rozhovoru. Napodruhé už se ale dobrá věc podařila.

* HN: Jaké úpravy jste jako editor ještě v románu Zeptej se táty po smrti Jana Balabána dělal?

Dva dny před Honzovou smrtí jsme spolu hovořili o tom, že se do konce týdne sejdeme, abychom, spíš pro klid duše, celý text ještě jednou prošli a on ho mohl po neděli poslat do nakladatelství. K té schůzce už nedošlo, ale text byl v té době vlastně hotový, včetně zanesených připomínek, změn a doplňků, na kterých jsme se domluvili a které do textu zapracovával poslední tři měsíce. Takový byl náš běžný postup při vzniku všech jeho i mých knih - do rukopisů jsme si vzájemně „čmárali" a pak spolu seděli nad každou větou, nad každým veršem...

* HN: Navzájem jste si čítali texty - jaká byla vaše nejčastější výtka vůči textům Jana Balabána a jaké vaše doporučení nikdy nepřijal?

Každý, kdo píše delší text, se občas neubrání určité doslovnosti či nadbytečnému opakování v obavě, aby bylo zjevné, oč v jeho sdělení jde. Tak někdy i Honza. Ovšem proto jsme si taky své hotové texty dávali k posouzení. Možná to bude znít příliš idylicky, ale my jsme se opravdu dost poslouchali a drtivou většinu připomínek toho druhého brali velmi vážně a zohledňovali je. Ano, věřili jsme si.

* HN: Jan Balabán psal román Zeptej se táty tři roky a vy jste na jeho křtu říkal, že ho to ničilo. Co přesně - citlivé téma, nebo samotný proces psaní?

Ovšemže obojí. Inspirací pro román Zeptej se táty byla smrt Honzova otce, třebaže na knihu v žádném případě nelze nahlížet nějak přehnaně autobiograficky. Vzpomínky na otcův život a jeho odchod ze světa neobyčejně rozjitřovaly Janovu citlivost. Otevíral v sobě stále víc mučivé otázky související s lidskou konečností. Honza Balabán byl člověk velice opravdový a náročný - když se k něčemu přimykal, pak vždycky celým srdcem a celým rozumem. A takto taky pojímal své psaní. Ne jako nějaké apartní cvičení, úlevnou hru, zábavu či terapii, ale vpravdě jako evangelijní vzkaz, poselství z hloubi svého života. Nedělal literaturu, nešustil papírem, psaní bylo existenciální akt: sebezáchovný i sebezničující.

* HN: Potvrdil Jan Balabán knihou Zeptej se táty, že je i romanopisec? Je to, že je vnímán především jako výborný povídkář, zkreslení?

Ano, Honza byl především výborný povídkář, ale také esejista, výtvarný kritik nebo autor skvělých sloupků, jež v posledních letech psával pro Respekt. Jeho romány mívají poněkud volnější strukturu - s nadsázkou se dá říct, že kapitoly Balabánových románů vždy tak trochu připomínaly svébytné povídky, které tak trochu zase připomínaly krátké eseje, plné obrazů, připomínajících básně v próze... Takzvaný velký děj ve svých románech nahrazoval velkým vhledem. Do malých, nenápadných epizod a událostí.

* HN: Jan Balabán patřil také k prozaikům, kteří jsou k ženským postavám velmi citliví.

Postavy žen byly od počátku v jeho dílech velmi významné, ať už šlo o dominantní postavy matek, dcer, manželek, nebo jen epizodní postavy všech těch číšnic, dívek v autobusu, stařen němě hledících z paneláků... Jako by na ženách svým způsobem stálo Honzovo pojetí světa. Jsou ztělesněním těch, kteří přes všechny průsery a hrůzy byli schopni nějak podstatně a klidně hmatat životní úděl. Zatímco muži v těch prózách svůj úděl musí najít, ženy svůj úděl musí unést. Často je v ženských postavách ukryt základní kód, díky němuž lze zpitomělému světu ještě nějak rozumět.

* HN: V Zeptej se táty se tak vedle bratrů Hanse a Emila, jejichž předobrazy lze vidět v samotném autorovi a jeho bratrovi Danielovi, objevuje rovněž sestra. Máte pro to nějaké konkrétní vysvětlení?

Postava sestry se v Honzových prózách objevuje opakovaně, on sám sestru neměl, vyprávěl mi ovšem, že po ní hluboce toužil, takže si ji jako malý vysnil a představoval si, jak někde žije a jak ji bude muset teprve najít. Ta dětská vřelost se jakýmsi způsobem metamorfovala do literárních postav sester v jeho prózách - když si je vyhledáte, zjistíte, že jsou napsány většinou s kromobyčejnou něhou a že mají v sobě často jemný rys éteričnosti, určité nepřítomnosti a záhadnosti.

* HN: Veškerá literární ocenění, kterých se Janu Balabánovi dostalo, jsou nepochopitelně spojena pouze s povídkovou knihou Možná že odcházíme. Nemáte obavy, že teď zas bude z mimoestetických důvodů věnováno hodně pozornosti Zeptej se táty?

Ocenění, kterého se dostalo knize Možná že odcházíme, není nepochopitelné, neboť patří k tomu úplně nejlepšímu, co Jan napsal. Samozřejmě, že román Zeptej se táty na sebe strhne větší pozornost kvůli Honzovu odchodu ze světa. Žijeme v povrchní marketingově efektní době a k tomu, abychom udělali takovou pošetilost, jakou je četba pořádné knihy, chceme stále častěji mít nějaký „návod". A příběh spisovatele, který bolestně píše román o smrti otce a umře těsně po jeho dokončení, v den výročí úmrtí svého otce - to je panečku událost! To si snad přečteme i román toho Balabána...

* HN: Jan Balabán nebyl člověk, který by byl malicherný, přesto věnoval hodně pozornosti tomu, když byl označován jako „ostravský prozaik" - on byl „ostravský prozaik", protože tamní atmosféru dokázal zachytit -, a pak také vymezování se vůči Praze. Proč?

Neměl nic ani proti Ostravě, ani proti Praze jako takové. Nesnášel jenom povrchní snobismus, který byl cítit z označení ostravský prozaik - nikoliv jako označení pro toho, kdo píše o Ostravě, ale jako označení, v němž je cítit příchuť kurióznosti: vida, tak i v Ostravě může žít spisovatel! Zatím mu říkejme „ostravský", ale možná, až se stane významným, přestěhuje se do Prahy a stane se čistě „spisovatelem"... Neměl rád, když někdo zasvěceně hovořil o místě nebo městě, které zná maximálně s podrobností bedekrového turisty. Místo, v němž člověk žije, bylo pro něj neobyčejně důležitá kategorie, při psaní i mimo ně. Že snobové v Ostravě pěstují svou důležitost na tupém outsiderství a snobové v Praze zase svou důležitost na namyšlené epicentrálnosti, to ho vedlo pouze k odporu vůči snobům. Stejně tak je nesnášel například v Jihlavě nebo v Brně. Snobů je všude dost.

* HN: Co česká literatura smrtí Jana Balabána ztratila?

Vzhledem k dílu, které po sobě Honza zanechal, neztratila česká literatura nic, naopak zůstává v ní velmi podstatný hlas - hlas někoho, kdo mluví velmi vážně a velmi upřímně o elementárních věcech, které podle něj dělají život důstojným a smysluplným. A kašle na to, že může s tou sveřepou „evangelickou" vážností vypadat staromódně a píše to všechno vždycky od sebe, z autentického prožitku. Honzův literární projev byl inteligentní, ale ne přešlechtěný. Jakási neodolatelná, přímočará vulgární chytrost tam, kde spousta autorů podlehne pouhé literárně obeznalé vychytralosti, s níž se sice nedá předat vzkaz, ale dá se s ní dlouho dělat zajímavý dojem.

* HN: Myslíte tedy, že ve vydaných knihách Jan Balabán už to podstatné řekl?

Nevím. Ale myslím si, že každý život je úplný. Jan Balabán, to je celý vzkaz jednoho života a jednoho pohledu na svět - a je to sakramentsky pádné sdělení, ve kterém spočívá „to podstatné".

* HN: Je možné, že se ještě dočkáme vydání nějakých textů z pozůstalosti Jana Balabána?

V brněnském nakladatelství Host, v němž vydal za svého života drtivou většinu svých knih, připravujeme k vydání soubor jeho sloupků, jež psával pravidelně pro týdeník Respekt. Kniha bude doprovozena výtvarnými díly některých malířů, které znal, měl rád a psával o nich. Ještě letos také Host zahájí vydávání třísvazkového sebraného díla Jana Balabána. První svazek bude zahrnovat všechny povídkové knihy i povídky, které vyšly pouze časopisecky. Následovat bude svazek obsahující románovou tvorbu a nakonec svazek, který přinese Honzovu publicistiku, včetně textů z katalogů k výstavám malířů nebo některých článků z počátku devadesátých let, dnes takřka neznámých.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se