Básnické desetiletí a jeho rozpory

Básnické desetiletí a jeho rozpory

Je-li pro poezii devadesátých let něco charakteristického, pak to, že se pro ni obtížně hledá jednotný interpretační klíč. Studie Miroslava Balaštíka proto používá metaforu inkubátoru a věnuje se spíše dobovému literárnímu provozu než textům samotným.

Jakkoliv si na to my pamětníci těžko zvykáme, i devadesátá léta minulého století jsou dnes už uzavřenou historií, kterou vnímá někdo s nostalgií a jiný s despektem. To se týká také tehdejší poezie, která z nostalgického zpětného pohledu zažívala mimořádně pestré a bujaré časy (což je často dáno přízemní skutečností, že většina vzpomínajících tehdy neměla rodinné a pracovní závazky, které by je odváděly od literárního života) – v próze byla situace pro nové autory přece jen komplikovanější. Kniha šéfredaktora časopisu Host Miroslava Balaštíka Postgenerace se proto soustředila na básníky, kteří v této době debutovali. Hned po pádu komunismu vznikla zvláštní situace, do níž vstupovali noví autoři: „Mladá generace hledá mezi staršími, dříve zakázanými autory spíše své tvůrčí blížence, než že by v nich viděla soky, a kvůli náhlému převratu neexistuje ani žádný literární establishment generačních otců, s nimiž by se při vstupu do literatury musela konfrontovat.“ Na začátku devadesátých let padly iluzorní představy o možnosti kontinuálně navázat na vývoj přerušený koncem šedesátých let, doba už byla příliš jiná. Zatímco Milan Jungmann psal o obnovení pořádku v literatuře, v níž bude rozhodovat jen kvalita textu a nikoli politická příslušnost autora, Jiří Kratochvil situaci nazval obnovením chaosu, kdy psaní ztrácí tradiční společenské funkce a stává se záležitostí izolovaných jednotlivců. Část kritiky vyhlížela autora, který vyjádří pocity mladé generace (a z dnešního hlediska poněkud naivně do této role obsadila Michala Viewegha), kdežto adepti literatury se soustředili hlavně na introvertní poezii plnou formálních výbojů.

Zpočátku nadšeně přijímaný postmodernismus postupně vzbuzoval skepsi i přímou negaci. Jaromír F. Typlt proti němu stavěl avantgardu navazující na surrealismus, kdežto Martin C. Putna křesťanský tradicionalismus. Snaha o formulování generačního programu měla převážně groteskní podoby, jako byly různé „jahodové proklamace“, jimiž svého času bombardoval redakce literárních časopisů J. F. Typlt a pak nad nimi sám pod různými pseudonymy dlouze diskutoval. Obdobné rozpaky vyvolal pokus Petra A. Bílka vytvořit jednolitou básnickou skupinu tzv. osamělých běžců z autorů, kteří spíše shodou okolností publikovali svůj oficiální debut v druhé polovině osmdesátých let, aniž by byli součástí literárněfunkcionářského establishmentu.

Utřídění hodnot příliš nepomáhala ani kritika, která se zmítala ve vnitřních sporech ohledně hledání optimální metody. Vzájemně nekomunikující české básníky stmelilo až setkání na bítovském hradě v září 1996. Nemá dnes smysl zamlčovat, že to byl spíše anarchistický potlach než nějaké oduševnělé symposion: každopádně vznikl alespoň jakýsi kontext, do něhož mohli autoři vstupovat. A nastupující básnická garnitura se také ocitla v centru pozornosti literárních časopisů, které přestaly uměle živit generační konflikty a přijaly existenci autonomních poetik, jež se nepotřebují proti nikomu vymezovat. Zároveň se básníci smířili s tím, že za svobodu tvorby platí nezájmem za strany většinové společnosti a jejích médií.

Balaštíkova kniha se spíše než na konkrétní texty soustředí na sekundární literaturu, především literární časopisy a v nich otištěné ankety, manifesty a polemiky. Je zvláštní číst knihu o poezii, v níž není ocitován jediný verš. Snad je to způsobeno snahou nenadržovat některému autorovi, ale snad i tím, že poezie devadesátých let nevyprodukovala zlidovělý slogan, který by vystihoval dobovou náladu tak, jako jsou dnes i v populárněhistorických publikacích o válce či padesátých letech běžně citováni tehdejší básníci. Je ovšem otázka, zda ony tři desítky autorů, které jsou uvedeny v závěrečném seznamu literatury, představují celou českou poezii. Fenoménem devadesátých let bylo také to, že se objevily i jiné způsoby publikování poezie, než kamenná nakladatelství a literární časopisy – od různých cyklostylovaných sborníčků až po první internetové portály. Jistěže tato produkce zpravidla nevynikla kvalitou ani ohlasem, přesto je zajímavé, jak byla akademickými debatami nedotčena a držela se osvědčených modelů přírodní lyriky či deklarativního rebelství bez příčiny.

Ostatně ani Balaštíkovo oblíbené dělení autorských typů na spirituální, empirický, magický a reflexivní není specifikem sledovaného období, byť můžeme u mnoha autorů vysledovat zajímavý posun od budování vnitřních básnických světů směrem k reflexi okolního světa, která se na konci dekády stala hlavním proudem (příkladem může být Martin Langer nebo Petr Hruška). Těžko však onu dekádu přijímat jako definitivně uzavřený fenomén: jednak mnohé spory z oné doby zůstávají dosud otevřené, jednak se ze zmíněného inkubátoru dosud nevynořila generace, která by tu z devadesátých let nahradila.

Jakub Grombíř, Kulturní noviny, zima 2010-2011

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se