Balabán měl spadeno na život

Balabán měl spadeno na život

Letos na jaře nečekaně odešel prozaik, jehož dílo se symbolicky uzavřelo duchovní románovou meditací Zeptej se táty (Host, Brno 2010). „Balabánův“ rok končí vydáním prvního svazku jeho souborných spisů, jímž jsou Povídky (Host, Brno 2010).

 

Dne 23. dubna letošního roku zasáhla českou kulturu zpráva o síle detonace: v Ostravě náhle zemřel Jan Balabán. Ovšemže se jeho prózám začalo popřávat širšího sluchu až poté, co v roce 2004 okouzlila porotu literárních cen Magnesia Litera povídková kniha Možná že odcházíme, která současně získala nejvíce hlasů v tradiční anketě Lidových novin o Knihu roku. Z dnešního pohledu je jisté, že už od poloviny let devadesátých, kdy vychází útlá prozaická prvotina, povídky shrnuté pod víceznačný název Středověk, si jeho autorský rukopis s typickou beraní zatvrzelostí hledal nesnadné cestičky, kterými by pronikl pokud možno až na dřeň zapeklité duchovní zkušenosti let normalizačních a přelomu milénia.

Nakladatelství Host zareagovalo bleskově. Počátkem léta vyšel těsně před smrtí dokonaný Balabánův román, před necelým měsícem se na pulty dostal první svazek plánovaných „sebraných spisů“, kompletně shrnující jeho vysoce ceněnou povídkovou tvorbu. Sám příběh vzniku posledního opusu, v němž se autor navíc po tři roky intenzivně „utkával“ s natolik velkým tématem, jakým je reflexe otcovy smrti, by mohl vést k poněkud triviálně motivovanému pokušení (pokoušení) přespříliš rozkrývat jeho autobiografické rysy, a také k tomu v několika recenzích došlo. Bohužel už méně bylo napsáno o tom, že Jan Balabán knihou Zeptej se táty konečně zdárně zdolal nerovný terén komplikovanější prozaické struktury (což se mu dosud tolik nedařilo) a navíc ho vyznačil něčím v současné literatuře tak nesamozřejmým a zpochybňovaným, jako je nárok na etickou platnost básnické výpovědi.

 

Bezvýhradné angažmá místo hry

 

V příběhu evangelické rodiny Nedomů, která je konfrontována s vleklým umíráním otce – bývalého lékaře Jana – se autor dosti bezprostředně dotýká tzv. velkých dějin (prožívaného „bezčasí“ normalizační doby spolu se spirituální nejednoznačností současnosti). Ty mu zároveň poskytují prostor ku lyrické meditaci, v níž jsou jednotlivé linie děje (zrcadlově skrze jeho aktéry) zkomponovány do prosvětlené mozaiky úvah, reflexí a střípků či náznaků lidsky palčivých vzpomínek. Na této úrovni využívá Balabán svého umu povídkářského, především schopnosti překvapivé pointy, která vystaví již vyslovené katarzivnímu účinku. Zde je možné ohmatávat křesťanské kořeny autorova východiska zvláště zřetelně, aniž by bojácně uhýbal k pouhým ilustracím předem vytyčeného didaktického schématu, jak k tomu bohužel začasté dochází u jiného ceněného autora „duchovních“ próz Věroslava Mertla.

Nutno podotknout, že Balabán si za své hrdiny opravdu nevolí tzv. normální lidi. Jednotlivé osoby, které se velmi volně přelévají rovněž jeho předchozími prózami, jsou nedobrovolně

upoutány v povětšinou ubíjející všednodennost, podkreslenou rozostřenými kulisami průmyslové Ostravy. Ta se stává prostředkem pro zásadní existenciální střet s pravidly okolního světa. Prožívají ho všechny tři hlavní postavy – dospělé děti umírajícího Nedomy – byť každá z nich po svém. Zatímco malíř Hans je spíše účastným pozorovatelem postupně se vrstvících rodinných událostí a Emil ztělesňuje výbojného balabánovského radikála se vším všudy, v diabetičce Kateřině, která je vlastní volbou „vykořeněna“ z rodného prostředí (žije ve Skotsku) se snoubí horlivost spíše citová se smířenou pokorou.

Román Zeptej se táty však vyvolává jednu dost důležitou pochybnost: Balabánovi bývá přisuzována čtenářsky méně vstřícná vizionářská „temnota“, neschopnost nahlédnout na psychologicky pečlivě modelované hrdiny jaksi zdálky, neochota přestat se naplno „angažovat“ v zápletkách jejich životů. Jenže kdo ví: asi jsme příliš snadno přivykli bezstarostným rošádám většiny postmoderních próz, které princip hry povýšily na hlavního jmenovatele textu po stránce jazykové i sémantické. Oproti nim je Balabán opravdu až ojediněle „vážný“, jeho autorský idiolekt je plně soustředěn na tíhu vyprávěného. Ostatně na skutečnost, že tento výklad je přinejlepším problematický, čerstvě upozornil Petr Hruška v souhrnném doslovu k Balabánovým povídkám. Není divu: vždyť příslušníci rodu Nedomů jsou k sobě tajemným předivem viny, lásky, trestu i odpuštění připoutáni podobně jako postavy v prózách přesvědčeného katolíka Jana Čepa (k jedné z Čepových próz by mohla odkazovat i jejich příjmení). I ony jsou bezesporu vetkány do všudypřítomného communio sanctorum, tajuplného spojení „mrtvých, živých a ještě nenarozených“. Přestože by se slabinou mohlo zdát jeho včlenění do aktuálního společenského kontextu – hlavní epickou linii celé knihy totiž tvoří údajná spolupráce Jana Nedomy s destruktivními silami komunistického režimu – Balabánovi se podařilo jej udržet v mezích „nadčasových“ a „obecně platných“.

Těžko říct, kterou z nesnadných cest by se ubíraly případné další texty šumperského rodáka a ostravského patriota. Rozhodně lze konstatovat, že odešel z tohoto světa ve chvíli, kdy můžeme jeho dílo, alespoň po tematické stránce, vnímat jako v jistém smyslu završené. A záleží jen a jen na nás, zdali jeho poselství bude „příběhem soucitným nebo bezcitným“.

 Hana Svanovská, Kulturní noviny, zima 2010-2011

Autorka je bohemistka.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se