Adam Haslett o své nové knize Union Atlantic

Adam Haslett o své nové knize Union Atlantic

Román Union Atlantic má dvě dějové linie. První je spor o pozemek mezi dvěma sousedy - Charlottou Gravesovou, bývalou učitelkou dějepisu, a mladým bankéřem Dougem Fanningem. Druhou dějovou linii tvoří finanční potíže banky, ve které Doug pracuje. Jak vás napadlo zkombinovat právě tyto dvě roviny?

 

Nejdřív ze všeho vznikly postavy. Stvořil jsem je nezávisle na sobě a na počátku jsem vůbec netušil, že by se jednou mohly setkat v jednom románu. První byl Henry Graves, Charlottin bratr a prezident newyorské Federální rezervní banky. Toho jsem v základních rysech načrtl už před deseti lety. Fascinovalo mě pomyšlení, v jaké míře anonymní instituce jako Federální rezervní banka a privátní administrativa ovlivňují náš každodenní život. Chtěl jsem na vrchol jedné takové organizace umístit svou postavu, abych i já sám pochopil, co se jí asi odehrává v hlavě. To mě pak přivedlo na nápad stvořit banku ve finančních potížích, kterou Federální rezervní banka reguluje. S ní pak vznikla i postava bankéře, který dostal jméno Doug Fanning. Další ústřední postavou byla Charlotte Gravesová. Psal jsem o tom, jak žila sama jen se svými psy v zapadlém městečku Finden. Napadl mě motiv půdy, kterou její otec daroval městu. Co by asi cítila, kdyby ta půda byla najednou prodána na stavbu vily? Takříkajíc poslední, kdo přišel na scénu, byl Nate Fuller. Je to smutný teenager, který přijde za Charlottou s prosbou o doučování a nakonec ho začne přitahovat Doug.

 

Se kterou z postav se nejvíce ztotožňujete?

 

Ztotožňuji se různými způsoby s každou postavou. S Charlottinou urputnou vírou v důležitost historie, literatury a umění. S Henryho důvěrou ve vládu na jedné straně a snahou o udržení systému na straně druhé. S Natovým trápením a touhou. A dokonce i s Dougovou agresivní ctižádostí. Musíte do postavy vložit část ze sebe a vytvořit ji s takovou hloubkou charakteru, aby zaujala čtenáře. Je to těžké a občas se i stydíte, ale když to neuděláte, tak nakonec poznáte, že postavy v sobě nemají život. A tak je hodíte do koše a snažíte se být příště upřímnější. Takže odpověď zní - ztotožňuji se se všemi svými postavami, a to jak v jejich nejlepších, tak i nejhorších chvílích.

 

Douga Fanninga poprvé potkáváme jako mladého námořníka na vojenské lodi v Perském zálivu v roce 1988, později se dostane do světa financí. V mnoha ohledech je to nejspornější a nejkonfliktnější postava knihy. Někteří čtenáři by jej mohli vnímat jako obžalobu morálního úpadku a nenasytnosti, která charakterizovala první dekádu jednadvacátého století. Bylo to vaším záměrem, když jste knihu psal?

 

Ne, to opravdu ne. A doufám, že čtenáři alespoň na konci knihy pochopí, že Doug Fanning není jen prototypem hrabivosti této doby. Je lehké někoho nebo něco obviňovat, ale to by na zajímavý román nevystačilo. Možná to na povrchu vypadá tak, že ani on sám neví, proč takto jedná, ale má k tomu své důvody. Doug, stejně jako ostatní postavy románu, touží po nějakém druhu intimity s druhým člověkem. Neumí toho však dosáhnout jinak než prostřednictvím ovládání ostatních. Myslím si, že totéž platí o spoustě mužů. Dva světy, které spojuje - svět armády a svět finančních korporací -, to jsou prvky, jež pomáhají spoluvytvářet realitu Ameriky. Jsou také výrazem určitého druhu machismu, jímž může být třeba vězení pro ty, co jsou zavření uvnitř, nebo jím pro oběti může být jejich utlačovatel. Já si myslím, že můj úkol jako spisovatele není soudit, ale ukázat čtenářům tento svět zevnitř a umožnit jim, aby v něm mohli pobývat.

 

Popis Charlottiny pokračující duševní choroby je velice dojemný, ale také z něj zamrazí. Charlotta je hrdá žena s velkým zápalem, ale její myšlenky se obracejí proti ní. Mohl byste říci něco bližšího o tom, jakou roli hrají její dva psi, Sam a Wilkie, v souvislosti s rozpadem její mysli?

 

V Charlottině životě, stejně jako v životě mnoha jiných postav z mé první knihy, hraje hlavní roli samota. Muž, kterého milovala, zemřel před mnoha lety. Charlotta od té doby žije sama a společnost jí dělají jen psi. A jak všichni víme, lidé si se svými mazlíčky povídají. Když jsem se zamýšlel nad tím, jak by bylo možné vyjádřit intenzitu Charlottina vnitřního života, napadlo mě, že by jí její mastiff a dobrman mohli začít odpovídat. A protože Charlotta je zastánkyní upadající tradice humanismu, vybral jsem puritánského kazatele Cottona Mathera a černošského separatistu Malcolma X. Tyhle dvě osoby jsou podle mého názoru výrazem amerického uvědomění, nebo spíše viny, která se vznáší nad americkým liberalismem. Vyznačují se vybranou rétorikou plnou kritiky a kárání, což odráží intenzitu Charlottiných myšlenek. A právě tyto hlasy v průběhu knihy sílí a nakonec Charlottu přemohou.  

 

Proč jste si pro svůj román vybral zrovna Boston a jeho okolí?

 

To je prosté. V Bostonu jsem vyrostl. Nejdřív jsem žil na jihu, blízko Plymouthu, a později na západě Bostonu. Tenhle kraj znám nejlépe, mám na něj hodně vzpomínek. Je to místo s bohatou minulostí, o čemž svědčí množství starobylých budov. Můžete tu plně pocítit tíhu historie. Z té vychází i spor Charlotty a Douga o půdu, na které si Doug postavil dům. Ona se na něj dívá jako netaktního vetřelce, on ji vidí jako namyšlenou ženu zahleděnou do minulosti. A oba mají pravdu.

 

Řekněte nám něco o vztahu Douga a Nata. Myslíte si, že v jejich kontaktu dochází ke katarzi nějakého druhu nejistoty nebo zranitelnosti?

 

Napsat tyhle scény bylo to nejobtížnější na celé knize. Není tak složité porozumět Natově touze po Dougovi. Doug ho přitahuje a on se té touze poddá s pubertálním zanícením, nehledí na nic jiného a je schopný toho spoustu obětovat, aby mu mohl být nablízku. To, co Doug hledá u Nata, je složitější. Napsat scény, kde se muž vyspí s jiným chlápkem, aniž by měl předchozí homosexuální zkušenosti, tak, aby to čtenář neinterpretoval jako nějaký zkrat, byla pro mě výzva. Doug v Natovi vidí jeho slabost. Avšak i když si to zpočátku neuvědomuje, vidí v něm i část sebe sama. To vyvolává touhu milovat, ale i ničit. Je to velice křehká situace a je těžké ji přenést na papír. Moc jsem si přál podat vlastní představu o čistě mužském způsobu touhy, která vypovídá spíše o síle než o výběru objektu. Je to všude okolo nás, ale máme tendenci to zakrývat různými klišé.

 

Váš román je z velké části psán přímým, realistickým stylem. Ve vypjatých scénách, jako jsou ty s Charlottou a jejími psy, je styl čas od času obohacený lyrickým tónem. Jak byste vy sám popsal svůj styl?

 

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale hodně se starám o to, abych udržel čtenářovu pozornost. Možná je to až posedlost. Já jakožto autor pro čtenáře vytvářím zkušenost. Chci, aby se spolu se mnou pohyboval po scéně a v myšlenkách postav. Pokud je čtenář s vámi, pak je ochotný se s vámi přesouvat v čase i prostoru. Myslím si, že spisovatel se musí naučit získat si tuhle čtenářovu důvěru, ať už pracuje s jakýmkoliv stylem. A devadesát procent práce spočívá v tvoření vět. Je třeba najít rytmus textu, který nejenže zprostředkovává informace, ale má v sobě i něco navíc. To je důvod, proč se kniha nedá shrnout do několika vět. Je to pořadí slov, ve kterém je napsaná, nic jiného.

 

Román se odehrává na začátku války v Iráku. V centru dění je také banka, která na sebe vzala přílišné riziko, a tím ohrozila celý finanční systém. Tato dvě témata, válka a finance, na sebe v posledním desetiletí strhávala velkou pozornost. Chtěl jste napsat román o aktuálním dění?

 

Tak bych to přímo neřekl. Román jsem dopsal týž týden, kdy Lehmann Brothers zkrachoval. Během psaní jsem se obával, že nikdo nebude vědět, co je to Federální rezervní banka, nebo že o tom čtenáři nebudou chtít číst v beletrii. Jako spisovatel cítím zodpovědnost vyslovit se k životu v současném světě. Žijeme v šíleně komplikované kultuře plné vzruchů, kde je těžké zpomalit a zamyslet se nad důsledky činů jednotlivce, vlád nebo korporací. Cítil jsem povinnost v románu reflektovat alespoň nějaký aspekt tohoto bláznivého víru. Píšete knihu, kterou by se vám samotnému líbilo číst. A já jsem si přál číst knihu, která by v sobě kombinovala mikrosvět a makrosvět současného života. To bylo mým cílem především, a ne se vyslovovat k nějakým konkrétním nebo současným událostem.

 

Jste autorem úspěšné sbírky povídek a jednoho románu. Chcete se vrátit k povídkovému žánru? Co chystáte dál? 

 

Od té doby, co jsem knihu dopsal, se věnuji především odborné literatuře. Napsal jsem jednu povídku, ale momentálně se většina mých myšlenek týká nového románu. Začal jsem si už načrtávat postavy a promýšlet strukturu. Naštěstí jsem se u Union Atlantic naučil něco o technice psaní, takže doufám, že příště budu moci psát s větší jistotou. Opravdu doufám.

(text poskytnut vydavatelem původní anglické verze knihy, z angličtiny přeložila J. L.) 

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se