A jede se dál...

A jede se dál...

Všechno je, jak má být. To si nejspíš s uspokojením pomyslí čtenář, který má rád poezii J. H. Krchovského a právě dočetl jeho novou sbírku Dvojité dno. Žádné překvapení nebo nedejbože experimentování se nekoná, v Krchovského vyhrocené, nápadné i nápadité „dekadentní“ poezii zůstává všechno na svém místě, tedy provokativně naruby. Černý humor, ostentativní shazování „já“ lyrického subjektu, zejména když dojde na erotiku (a že na ni dochází, respektive nedochází často), záliba v morbiditě, neutuchající obhlížení smrti hraničící s fascinací, k tomu bravurně zvládnutá forma, vynalézavé a leckdy vtipné rýmy (niveau hovad — ignorovat, kredenc — breakdance). A aby se nedalo hovořit o nudné kultivovanosti, zevnitř ta (většinou) dokonale vystavěná čtyřverší nabourávají tu vulgarismy, tu konfrontace s banalitou až na dřeň či náhlé obraty o sto osmdesát stupňů.

Tohle všechno, spolu s neoddiskutovatelnou čtivostí patří k důvodům, proč je Krchovský někdy označován za „kultovního básníka“ a patří ve své generaci (narodil se roku 1960) k nemnohým, jimž kromě řadových sbírek (od prvotiny Noci, po nichž nepřichází ráno, 1991, po dosud poslední Nad jedním světem, 2004, pomineme-li výbor z juvenilií Mladost — Radost…, 2005) už nějakou dobu vycházejí i výbory básní a souborná vydání předchozích sbírek (Básně, 1998, autorský výbor Vše nejlepší…, 1998, a loňské Básně sebrané). Kdysi undergroundový básník si uchoval odvahu k vyhrocenému gestu i provokativní přímočarost, což výrazně usnadňuje přijetí u čtenářů. Ostentativní překračování tabu je ostatně jedním z principů, na nichž Krchovského „dekadentní“ poetika stojí. O smrti, ale i o erotických selháních, opíjení se, ba o vyměšování se tu hovoří s takovou nonšalantní samozřejmostí, že je čtenář zaskočen, ne-li rovnou šokován, přičemž zhnusení se v takřka pravidelných intervalech střídá se smíchem.

Texty vyrůstají buď z fantaskní hyperboly, anebo naopak z naprosté přízemnosti, přičemž míří vždy k extrémům, nikdy k šedému poli mezi nimi. Z veršů přitom přímo čiší radost z nesmiřitelných protikladů a z toho, jak jiskří zasazeny těsně vedle sebe, a zároveň do nečekaných kontextů, takže efektně boří jedno klišé za druhým, viz už úvodní dvojverší „Život je na hovno a láska na prd / jak už řek myslim že Jaroslav Seifert“. Krchovského poezie je ovšem programově obrazoborecká i v dalším ohledu: jen tak mimochodem kritizuje současný mainstreamový „životní styl“. S evidentním apetitem paroduje třeba honbu za slevami („Jdu ztichlým městem na Hod Boží“), média a reklamy hlásající, jak a se kterými produkty si „udělat hezký večer“ („Zkusím dnes rum, když včera zklamal fernet“), a samozřejmě veškerá klišé à la červená knihovna („Ne, tohleto už snášet nelze“). Osvědčeným postupem je dovést úvodní předpoklad ad absurdum; nadsázka a zveličení vůbec patří k prostředkům, na kterých poezie J. H. Krchovského staví. I proto všechno to flirtování s funebrálními, ba záhrobními scénami, ať už se v nich objeví dávný motiv „mrtvé milé“ anebo se sám lyrický subjekt stává napůl živým přízrakem (není to zároveň metafora života, který je spíš živořením beze smyslu?). Ironie — a zejména sebeironie — patří k prostředkům, se kterými Krchovský pracuje téměř virtuózně. Nutno podotknout, že pokud tyhle tóny zesílí v agresi, je obvykle sebedestruktivně namířena zpět k lyrickému subjektu: „Prohráb jsem ve sklepě krosničku s nářadím / ještě si v úplňku před spánkem zařádím / na dvorku pod schody ve vánku chladivém / hlavu si provětrám… Napadrť kladivem“. Patos se nepředvídatelně láme v deziluzi, banalita či hravá scéna v tragédii, nadějné vyhlídky v trapnou frašku… a to všechno je zároveň záhodno brát s nadhledem, protože „co jsem živ, všechno jen předstírám“.

A co že nového přináší přítomná sbírka? Prakticky nic, což je její přednost i slabina. Jde totiž o to, jestli zrovna takhle svébytná a „radikální“ poezie neztrácí na intenzitě a účinku tím, že se jen kvantitativně rozhojňuje, aniž by texty probleskl náznak nové kvality. Opakování sama sebe přitom poezii „věčného rebela“ příkře protiřečí, a zároveň s ní zvláštním způsobem souzní. Na vyšší úrovni totiž zdůrazňuje moment bezradnosti, bezvýchodnosti, z níž vede jediné, navíc jen implicitně přítomné východisko: tvorba. Jistě, kdo by hledal a prstíčkem hrabal, mohl by podotknout, že je tu o něco víc humoru a sebeironické nadsázky, než bývá i u Krchovského zvykem, a že poněkud přibylo vulgarismů; někdy sednou, jindy však působí samoúčelně a nechávají báseň poklesnout v silácké řeči po pátém pivu: „Kdo rychle dává, dvakrát dává / a vona hovno, prostě kráva / tak jsem jí řekl: Víš co, hele? / strč si ji teda do prdele!“

Přesto by se od Krchovského mohla spousta (nejen) mladých básníků učit. Jeho tvorba, byť ani v nové sbírce není co do kvality vyrovnaná, je v kontextu současné poezie výjimečná nejen svou suverenitou, ale především tím, že místo improvizace, neurčitého hledání a čekání na inspiraci tu vyvstává jasný tvůrčí záměr a stejně jasný názor na svět i poezii. Vědět, co píšu, proč to píšu a jak to napsat, aby to celé fungovalo — v tom je pořádný kus literárního řemesla. A umění. Ono totiž „umění“ souvisí s „umět“.          

Simona Martínková-Racková

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se