2 v 1 čili konec trilogie

2 v 1 čili konec trilogie

Host | 10.10.2011 | Rubrika: Kritika | Strana: 46 | Autor: Eva Klíčová


Nový román Radky Denemarkové

Románová novinka Kobold Radky Denemarkové (1968) vás postaví před otázku „jak číst?“, hned když knihu vezmete do ruky. Jde totiž o román dvojitý, jejž lze číst z obou stran — skončíte někde uprostřed, knihu otočíte vzhůru nohama a pokračujete opět od začátku, tentokrát v protisměru. Úvodní otázka vás ale neopustí.
Jak číst tento literární experiment, který navíc reflektuje něco tak zásadního jako dvacáté století?

Kobold, román 2 v 1 aneb dva Koboldi v jedné vazbě: „Přebytky něhy“ a „Přebytky lidí“, každý čteme z jiné strany. Obě části mají sice dějovou a chronologickou souvislost — nebylo by tedy nelogické, pokud by „Přebytky lidí“ navazovaly na „Přebytky něhy“, ale obě románová dvojčata jsou k sobě přirostlá zády — nechtějí spolu mít nic společného, snad jen ten hřbet. Za hřbet lze v tomto případě chápat skutečnost, že mezi jednou z postav z „Přebytků lidí“ je příbuzenský poměr s postavou z „Přebytků něhy“. Naopak téměř systematických odlišností lze jmenovat celou řadu: „Přebytky něhy“ s podtitulem „O vodě“ mají modrou obálku, vypravěčkami jsou ženy, převažuje sugestivní ich-forma, děj zabírá půlstoletí, od druhé světové války, přes totalitu až k dnešním dnů. Naopak „Přebytky lidí“, nazvané „O ohni“, graficky kontrastně oranžové, vypráví muž, místy se objevuje objektivní er-forma, děj se odehrává výhradně v současnosti — během přibližně jednoho roku, tedy velmi krátké doby.
Denemarková Kobolda propojuje se svými předchozími romány A já pořád kdo to tluče (2005) a Peníze od Hitlera (2006), čímž uzavírá trilogii o „středoevropském dvacátém století“. Navíc je to příběh srostlý s literaturou, nejen literaturou dobovou, vzniklou ve dvacátém století, jež tyto dějiny spoluutvářela, ale i s literaturou současnou, která se podivuhodně často vrací zpět. Rozhodně menšina z významnějších současných prozaiků postrádá mezi svými romány nějaký, který by se dotýkal některé z totalit. Smysl mnoha těchto knih tkví v nutkání napravit přetrvávající schémata politicky účelové dezinterpretace, zaprovokovat si, doříci své „B“ k „A“ soudružky učitelky. Na druhou stranu jisté nebezpečí představuje nepochybné „zliterárnění“ tématu. Motivy, události či typy postav postupně získávají další a další literární předobrazy, ze vzniklé materie z vypjaté fatality dějin a snadnosti literární aluze lze pak někdy vybruslit jen velmi obtížně. Ani Denemarkové se to zcela nepovedlo.

 

Uvnitř víru

Část „Přebytky něhy — O vodě“ prostupuje vodní živel důsledně. Próza je doslova tekutá. Zaprvé vypravěčsky, kdy se místy ve velmi rychlém sledu střídají vypravěčské perspektivy několika generací ženských hrdinek, jednotlivé vrstvy historie se prostupují, střídají, vracejí. Zadruhé nás tekutost pronásleduje i motivicky. Vodou to začíná, když je popravena židovská dívka, a to za porušení zákazu přiblížit se k řece. Právě téma holokaustu doslova „zliterárnělo“, stačí použít žlutou hvězdu a dále si již jen vystačíte se zájmeny odkazujícími „k nim“ či „tam“. Dalšími osudovými vodami se próza jen hemží — říční proudy, sochy z Karlova mostu, moře, švýcarské jezero. Stěžejní postavu představuje vodomil a domácí tyran, ztělesnění Kobolda, německé označení bytosti, jež může znamenat celou škálu existencí od šotka po monstrum, zde se interpretace blíží jakémusi ztělesnění násilí. Opět se setkáváme s hrdinkami, jež se pasivně podvolují zlu, jsou oběťmi doby či násilnického manžela. Ženské hrdinky lze snadno vzájemně zaměnit, naplňují určitý stereotyp svéhlavé a uzavřené, ale pasivní mučednice. Próza pak plyne až v jisté pochmurně vznešené nudě. Denemarková možná příliš spoléhá na vlastní empatii a schopnost nacházet a objevovat kulturní a symbolické spojitosti, jenže tento literárněvědný způsob čtení obrácený ve vlastní tvůrčí proces snadno skončí fiaskem. Text nese stopy vzniku jakoby proudem vědomí, jež pouze pasivně přeskupuje různé biblické, literární a kulturní odkazy. O tom svědčí nejen jejich rozdrobenost, nahodilost, ale i časté opakování motivů, slov, dokonce větných struktur, často redukovaných na pateticky izolovaná pojmenování — to vše zůstává rubem oné rozmělněné narace točící se snad v jakémsi víru. Časté jsou i zálibné evokace smyslových vjemů, opět mnohdy spojených s vodou, což může nechtěně připomenout až cosi z kurzu tvůrčího psaní. S určitým opojením literaturou, případně texty souvisí i smyslové zaujetí slovem, jeho zvukem, tvarem. Autorka text prokládá různojazyčnými pasážemi, citacemi, slova nechává působit jako samostatná pojmenování, pracuje se zvukomalebností dětských říkadel. Nakonec i hlavní hrdinka Hella je autorkou textů, jež jsou součástí románu. Text jako by si tímto vynucoval interpretační zanícení, jeho intertextuální ekvilibristika čtenáře ale spíše dostane do pasti literárních déja vu. Z postmoderně koncipovaného vyprávění, přičemž u žádné charakteristiky nepochybuji o autorském záměru, vane spíše nepříjemná manýra ozvláštňující sentimentálně samoúčelný návrat k někdejším tragédiím a dalším fabulacím o ženských údělech.


Ani kousek soucitu

Druhá část knihy, „ohňové“ „Přebytky lidí“ na rozdíl od předchozí, řekněme meditativní, vyniká jednoznačným gestem vědomého, záměrného psaní. Výsledkem je přiměřeně rozvinutý příběh se zápletkami, kauzálně spojitými a ústícími v dějovém vyvrcholení. Nic nového pod sluncem, přesto stále působivé. Tentokrát sledujeme relativně krátký časový úsek ze současnosti. Hlavní postavou je zaměstnanec pohřební služby Harold, který se zamiluje do své sousedky, cikánky, jež se v zoufalé finanční situaci stará o devět dětí. Otylý nekrofil Harold, s jazykem zběsile kmitajícím vždy v naprosto nevhodnou chvíli, obdarovává tajně „svou paní“ nejen laskominami, ale pořídí jí i šatečky, které ovšem původně nebyly určeny nikomu jinému než zesnulé Gitě Lauschmannové. Ano, je zde opět potupena ústřední literární mučednice z předchozího románu Peníze od Hitlera, tentokrát ale až dryáčnicky absurdním humorem. Denemarková si, pokud jde o současnost, nebere servítky a zdrojem temného humoru mohou být nekrofilní vášně asociálního Harolda. Beze stopy sentimentu líčí — ač poněkud denemarkovsky přepjatou — situaci živořící matky a její potíže se sociálkou. Zatímco aluze v předchozí části trpěly fragmentárností, zde s nimi autorka nakládá komplexně, jako s kulturními stopami, které ožívají novým kontextem. Narážky a odkazy nepřerůstají míru, naopak působí promyšleným záměrem, a dokonce zlomyslným vtípkem. Harold čítající v Tibetské knize mrtvých se například stává literárním potomkem pana Kopfrkingla. Stejně jako ve Fuksově románu zde spalovač mrtvol reprezentuje zlo, tentokrát samozřejmě pojmenované jako Kobold. Nakonec i filantropická výpomoc odpudivého asociála chudé matce není než prošlapáváním si cestičky k jejímu klínu. Denemarková se protentokrát dekadentní inspirací, ironií i estetikou hnusu vystříhává patosu moralistního apelu a daří se jí vzbuzovat pocity minimálně dvojznačné. Tento text zároveň vyniká i odstupem od vlastního psaní, s nímž si autorka dovolila nesoucítit.

 

Tajemný gender

Možná je poněkud laciné zatahovat genderové hledisko do hodnocení díla autorky, protože u autorů pohlavnost vždy ignorujeme. Přesto si tento výstřelek neodpustím, protože Denemarková k němu poněkud vybízí. Pokud bych věřila na takovou tu mystiku o ženských a mužských principech, již v praxi považuji za stejně užitečnou jako mudrování o pravicových a levicových jevech, neváhala bych odlišný způsob napsání obou částí knihy označit za ženský a mužský román, až se skoro bojím, že to byl autorský záměr. V obou částech dvojrománu ale vyznívá totožně etické pojetí postav. Zatímco muži představují násilnický, egoistický princip, ženy se proviňují nanejvýš útrpností a neschopností se vzepřít. Tím se značně nepříjemně zjednodušuje i potenciální výklad dějinných událostí a obětní role žen v nich. Středoevropské dvacáté století tentokrát tvoří jen ilustrativní kulisu hyperbolizovaným osobním tragédiím a polarizovanému žensko-mužskému světu. To mi ovšem připomíná současnou komerční ženskou produkci, která kromě siláckých póz disponuje i oním vypisovaným sebelítostivým ženským údělem. Kobold tak, navzdory svým intelektuálním postupům, svými klišé s touto literaturou nepříjemně souzní.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se