Náměsíčníci

Thomasová utkala spletitou tapiserii temného a tajemného potěšení. Pokud se na knihu podíváte s odstupem, zjistíte, že je to dokonale vystavěný skvost, ale při čtení toužíte jen obracet stránky a nedočkavě hltáte každou následující.
— The Bookseller 

Fantasticky napínavé… tato fikce jede na plné obrátky.
— The Guardian 

Ulíznutý panoptikář seděl v tmavém rohu v zadní části obchodu na barové stoličce a ostrými kleštěmi zakrucoval kus drátu. Na pultě před ním stála napůl hotová ptačí klec, jaké jsme tu viděli v každém obchodě a restauraci — ty, ve kterých drží stehlíky. Za jeho zády stála police s hromádkami dokumentů svázaných provázkem. Vypadaly jako starodávné archivní složky nebo sbírky milostných dopisů. Přesně takové měla Isabella ve Ville Rosa na sekretáři ve vstupní hale a v ostatních pokojích, těch s postelemi s nebesy. 

Ale teď jsem si všimla, jak sebou ten panoptikář trhl, jen docela nepatrně, když se o něj Isabella otřela, protáhla se kolem až příliš blízko, přišlo mi. Mužíček zaklapl bronzovou přezku starožitné aktovky a odspěchal přes dvůr ke svému skútru. Isabella se na okamžik zastavila u sekretáře, ale co dělá, jsem neviděla. Skútr se odřítil pryč. 

Isabella vyšla z domu. 

„Dobré ráno,“ pronesla s úsměvem určeným tobě. Jako bychom s ní před chvilinkou nemluvili nahoře na terase, jako bychom se dnes ještě vůbec neviděli.
— ukázka z knihy