Král bez zítřka

Chlapec však živoří v naprosté izolaci v pařížském vězení Temple a zanedlouho za nejasných okolností umírá. Málokdo je však ochoten uvěřit, že skutečně zemřel. Představitelé revoluční moci se k jeho smrti odmítají vyslovit a brzy se objevují desítky samozvanců, tvrdících, že právě oni jsou jedinými právoplatnými dědici francouzského trůnu... 

Záhada skutečného osudu mladého krále zůstala dlouho nezodpovězena. Teprve roku 2004 bylo v bazilice Saint-Denis, tradičním místě posledního odpočinku francouzských králů, slavnostně pohřbeno Ludvíkovo takřka zázračně dochované srdce. Pochyby o pravosti relikvie byly přesvědčivě vyvráceny a nezbývá než přiznat si prostou a skličující pravdu: desetiletý král, chlapec, který se ničím neprovinil, žádný tajný život neprožil - všemi opuštěn zemřel v hrozných podmínkách pařížské věznice. Kdo přesně je však vinen jeho smrtí? Tuto otázku si v románu klade spisovatel Henri Norden, když je požádán, aby napsal scénář k filmu, v němž má být Ludvík XVII. hlavní postavou. Podezření padá na Jacquesa-Reného Héberta, hlásnou troubu sanskulotů a vydavatele bulvárního plátku Pčre Duchesne, který coby „hlas lidu" stál za popravou královského páru a možná měl podíl i na nešťastném konci jejich syna. Norden studuje dobové prameny, obsedantně spekuluje, snaží se ze všech sil vpravit do dobových souvislostí. 

Jeho práce brzy přeroste rozměry zamýšleného filmu a stane se mu cestou k vyrovnání s vlastní minulostí...