Jan Kořínek
(1626 Čáslav – 1680 Praha), jezuitský učenec. O sobě samém nezanechal žádné záznamy, neznáme dokonce ani jeho podobu. Z dobových zpráv však víme, že do jezuitského řádu vstoupil roku 1641, že po noviciátu studoval v Brně rétoriku (zde se také jako osmnáctiletý mladík aktivně účastnil obrany města obleženého švédským vojskem), následně na pražské univerzitě logiku a že složil čtyři řeholní sliby, tzn. dosáhl stupně profesa. Během pětatřiceti let své pastorační práce byl pedagogicky a kazatelsky činný v mnoha českých městech, od Opavy až po Český Krumlov, nejdéle působil v Kutné Hoře. V Litoměřicích zastával funkci rektora jezuitské koleje. Po přeložení do Prahy na místo správce klementinské tiskárny podlehl morové nákaze. Kromě posluchačských zápisků z Kořínkových filozofických přednášek se zachovala i svědectví o jeho řečnickém a diplomatickém umění, díky němuž získal přízvisko „anděl míru“. Přátelství s Bohuslavem Balbínem velmi posilovalo jeho vlastenecké a protireformační zaujetí a iniciovalo tak i vznik Starých pamětí kutnohorských.