Hřbitov snů
Historie cen
Aktuální cena produktu:152 Kč Nejnižší cena produktu za posledních 30 dnů:
152 Kč Doporučená cena (knihkupectví):
179 Kč
Historie cen
Aktuální cena produktu:186 Kč Nejnižší cena produktu za posledních 30 dnů:
186 Kč Doporučená cena (knihkupectví):
219 Kč
- Rok vydání 2000
- Počet stran 208
- ISBN 80-86055-87-6
Jméno prozaika (některé jeho romány byly přeloženy i do němčiny a polštiny), esejisty, autora povídkových knih a knihy básní Věroslava Mertla (*1929) bylo v 90. letech spojeno především se čtyřmi knihami esejů, deníkových textů a fejetonů. V průběhu tohoto desetiletí však postupně vznikal i další autorův román Hřbitov snů. Doba vzniku se odrazila i na charakteru díla, které je výstižným pokusem o zachycení obrazu současnosti a hlubinnou sondou do naší “kolektivní paměti”. Právě promítání dějinných zvratů (od protektorátu přes sovětskou okupaci v roce 1968 a normalizaci až k polistopadové euforii), jimiž naše země ve 20. století prošla, do konkrétních, individuálních osudů postav tvoří základní půdorys Mertlova díla. Na tomto pozadí se pak odehrávají osudová dramata viny a odpuštění, zásadovosti a oportunismu, konflikty mezi touhou nezaprodat se zrůdnému režimu a snahou zajistit svým dětem co nejlepší budoucnost, i honba dnešních zbohatlíků za ziskem. Mertlův společenský román jistě osloví široký okruh čtenářů, od těch, kteří hledají v četbě jen oddych, až po ty, kteří se chtějí dozvědět něco podstatného o sobě samých i o nás všech.
Úryvek
V půli cesty k domu Petr Křišťan raději usedl na chvilku do stínu na lavičku, zapálil si startku a trpně se zahleděl do rezavějící trávy. Času habaděj! Proč chvátat? Ani žnout nemusím, tak děsivé je sucho, ledaže bych zvenčí párkrát smýkl kosou kolem zídky, aby páni radní neřekli, že práci odflinkávám, kmitlo mu hlavou, opravdu jen kmitlo, neboť od rána byl v myšlenkách neustále u té, jíž kope jámu všech jam a z jejíž nenadálé smrti mu i v tom vedru běhá chvílemi mráz po zádech. Vzpomínky na ni už sice nejsou dávno roubeny žádnou mámivou květenou, spíš trnitými křovisky výčitek, zdaleka ale ne tak mrtvých, jak se ještě donedávna domníval.
„Nemá to, Petře, žádný smysl. Nikam to nemůže vést. Před námi je jen slepá ulička, což to nechápeš?” zaléhá k Petru Křišťanovi od rána její hlas, kupodivu teď o to naléhavěji, že je to hlas mrtvé. I rukama ho jednou od sebe odstrkovala, v očích jakýsi nemilosrdný vzdor. „Má samota je hrozivá,” tvrdila, „ale je celá zlatá proti tomu, co my tady spolu —.” A namísto dalších slov se doširoka rozmáchla starou márnicí, kde se spolu občas scházeli, jako by ta pukající barabizna s jedním zamřížovaným okénkem, plná starého kostelního nábytku, všelijakého harampádí, puklých soch a korouhví s vrzajícími pluky červotočů, neměla stěny a márniční šero se i s tím, co zde spolu prováděli, táhlo ven — za kostel, za hřbitov, za celé Městečko a svět. Ostatně nebylo to daleko od pravdy. Jednou ho zase uchopila za ramena a cloumala jím, jako by ho chtěla probudit ze snu: „Vrať se k Martě a nech mě už, proboha, žít! Tohle nechci, opravdu už nechci. Je to všechno omyl, stejný omyl jako celý můj život,” zlořečila si a hned poté ve zmatku vyběhla z márnice, bohužel právě ve chvíli, kdy se na faru vracel pan děkan Kroupa. Ustrnul, rozpačitě Evu pozdravil, jenže na to, co se pak dělo v Petrovi, slova nestačí. Jaké štěstí, že kněží umějí mlčet!
Státní cena za literaturu 2001
„Prozaická sonda do situace několika hrdinů na malém Městečku vyznívá jako pokus o zobrazení kolektivní paměti, o zobrazení prožitku několika desetiletí, jež se musejí nutně promítat do reality současných dnů. Pokud odhlédneme od povrchních bulvárních thrillerů komerční literatury, zjistíme, že se českým prozaikům přílišné chuti zobrazovat současnost z hlediska etických prvků nedostává. Mertl představuje svým způsobem výjimku. Umí se za své figury postavit, empaticky se podívat na svět jejich očima, umí do jejich životního marasmu vnést i něco nadějného, třebaže se může zdát tato naděje bezcenná. „Když pláčou lumpové nad sebou, snad není ještě všechno na světě ztraceno.“
– Pavel Studnička, Tvar
„Autorovi se vypravěčsky celkem dobře daří udržet čtenářské napětí odhalováním pozadí znepokojivého faktu sebevraždy člověka, statečného v čase nesvobody, a zoufalého tehdy, kdy by měl prožívat chvíle zadostiučinění. A povedlo se mu to s náležitou naléhavostí. Užívá ostatně všech svých vyzkoušených prozaických prvků (jazykových, stylistických i kompozičních) a dosahuje velmi účinných vnitřních monologů jednotlivých postav. Mertlova prozaická sonda do situace několika hrdinů na malém městečku vyznívá jako pokus o zobrazení kolektivní paměti, o zobrazení prožitku několika desetiletí, jež se musejí nutně promítat do reality současných dnů. Pokud odhlédneme od povrchní komerční literatury, zjistíme, že se českým prozaikům příliš chuti zobrazovat současnost z hlediska etických prvků nedostává. Mertl představuje svým způsobem výjimku.“
– Pavel Studnička, Katolický týdeník
„Nejnovější Mertlovo dílo tudíž představuje osobitý románový epitaf za generaci, jejíž životní oblouk se již pozvolna nachyluje ke svému závěrečnému akordu a která tudíž hodlá vynášet definitivní ortely a odsudky jak nad vlastními cestami a cíli, tak i nad bláhovým a pošetilým směřováním pokolení následujících a nastupujících. Bezpochyby tváří v tvář právě této tragické nebo tragigroteskní duze dějin mohou mluvčí mizejícího času vyslovit cosi jako smířené dobrozdání, v tomto časovém spektru však svět v autorově projekci jako by mlčenlivým gestem přiznal svou bezmeznou apokalypsu.“
– Vladimír Novotný
„Náš autor má své neoddiskutovatelně významné místo v kontextu naší současné prózy jako jeden z mála křesťansko-personalisticky orientovaných spisovatelů. Pro Mertlovy beletristické texty je příznačné tvrdošíjné lpění na sepětí estetického s etickým a citlivá ostražitost proti svodům jazyka, toužícího svou mnohotvárností předzjednávat obsahy činů a lidských pohnutek, tak, jak je to často běžné v postmoderní próze. Mertl je ve své podstatě chvályhodný tradicionalista, nepohrdající čtenářem, chce svými románovými postavami rekonstruovat něco podstatného, co tvoří součást obecného lidského tázání.“
– Jan Royt
-
-
Úryvek
V půli cesty k domu Petr Křišťan raději usedl na chvilku do stínu na lavičku, zapálil si startku a trpně se zahleděl do rezavějící trávy. Času habaděj! Proč chvátat? Ani žnout nemusím, tak děsivé je sucho, ledaže bych zvenčí párkrát smýkl kosou kolem zídky, aby páni radní neřekli, že práci odflinkávám, kmitlo mu hlavou, opravdu jen kmitlo, neboť od rána byl v myšlenkách neustále u té, jíž kope jámu všech jam a z jejíž nenadálé smrti mu i v tom vedru běhá chvílemi mráz po zádech. Vzpomínky na ni už sice nejsou dávno roubeny žádnou mámivou květenou, spíš trnitými křovisky výčitek, zdaleka ale ne tak mrtvých, jak se ještě donedávna domníval.
„Nemá to, Petře, žádný smysl. Nikam to nemůže vést. Před námi je jen slepá ulička, což to nechápeš?” zaléhá k Petru Křišťanovi od rána její hlas, kupodivu teď o to naléhavěji, že je to hlas mrtvé. I rukama ho jednou od sebe odstrkovala, v očích jakýsi nemilosrdný vzdor. „Má samota je hrozivá,” tvrdila, „ale je celá zlatá proti tomu, co my tady spolu —.” A namísto dalších slov se doširoka rozmáchla starou márnicí, kde se spolu občas scházeli, jako by ta pukající barabizna s jedním zamřížovaným okénkem, plná starého kostelního nábytku, všelijakého harampádí, puklých soch a korouhví s vrzajícími pluky červotočů, neměla stěny a márniční šero se i s tím, co zde spolu prováděli, táhlo ven — za kostel, za hřbitov, za celé Městečko a svět. Ostatně nebylo to daleko od pravdy. Jednou ho zase uchopila za ramena a cloumala jím, jako by ho chtěla probudit ze snu: „Vrať se k Martě a nech mě už, proboha, žít! Tohle nechci, opravdu už nechci. Je to všechno omyl, stejný omyl jako celý můj život,” zlořečila si a hned poté ve zmatku vyběhla z márnice, bohužel právě ve chvíli, kdy se na faru vracel pan děkan Kroupa. Ustrnul, rozpačitě Evu pozdravil, jenže na to, co se pak dělo v Petrovi, slova nestačí. Jaké štěstí, že kněží umějí mlčet!
Státní cena za literaturu 2001
„Prozaická sonda do situace několika hrdinů na malém Městečku vyznívá jako pokus o zobrazení kolektivní paměti, o zobrazení prožitku několika desetiletí, jež se musejí nutně promítat do reality současných dnů. Pokud odhlédneme od povrchních bulvárních thrillerů komerční literatury, zjistíme, že se českým prozaikům přílišné chuti zobrazovat současnost z hlediska etických prvků nedostává. Mertl představuje svým způsobem výjimku. Umí se za své figury postavit, empaticky se podívat na svět jejich očima, umí do jejich životního marasmu vnést i něco nadějného, třebaže se může zdát tato naděje bezcenná. „Když pláčou lumpové nad sebou, snad není ještě všechno na světě ztraceno.“
– Pavel Studnička, Tvar„Autorovi se vypravěčsky celkem dobře daří udržet čtenářské napětí odhalováním pozadí znepokojivého faktu sebevraždy člověka, statečného v čase nesvobody, a zoufalého tehdy, kdy by měl prožívat chvíle zadostiučinění. A povedlo se mu to s náležitou naléhavostí. Užívá ostatně všech svých vyzkoušených prozaických prvků (jazykových, stylistických i kompozičních) a dosahuje velmi účinných vnitřních monologů jednotlivých postav. Mertlova prozaická sonda do situace několika hrdinů na malém městečku vyznívá jako pokus o zobrazení kolektivní paměti, o zobrazení prožitku několika desetiletí, jež se musejí nutně promítat do reality současných dnů. Pokud odhlédneme od povrchní komerční literatury, zjistíme, že se českým prozaikům příliš chuti zobrazovat současnost z hlediska etických prvků nedostává. Mertl představuje svým způsobem výjimku.“
– Pavel Studnička, Katolický týdeník„Nejnovější Mertlovo dílo tudíž představuje osobitý románový epitaf za generaci, jejíž životní oblouk se již pozvolna nachyluje ke svému závěrečnému akordu a která tudíž hodlá vynášet definitivní ortely a odsudky jak nad vlastními cestami a cíli, tak i nad bláhovým a pošetilým směřováním pokolení následujících a nastupujících. Bezpochyby tváří v tvář právě této tragické nebo tragigroteskní duze dějin mohou mluvčí mizejícího času vyslovit cosi jako smířené dobrozdání, v tomto časovém spektru však svět v autorově projekci jako by mlčenlivým gestem přiznal svou bezmeznou apokalypsu.“
– Vladimír Novotný„Náš autor má své neoddiskutovatelně významné místo v kontextu naší současné prózy jako jeden z mála křesťansko-personalisticky orientovaných spisovatelů. Pro Mertlovy beletristické texty je příznačné tvrdošíjné lpění na sepětí estetického s etickým a citlivá ostražitost proti svodům jazyka, toužícího svou mnohotvárností předzjednávat obsahy činů a lidských pohnutek, tak, jak je to často běžné v postmoderní próze. Mertl je ve své podstatě chvályhodný tradicionalista, nepohrdající čtenářem, chce svými románovými postavami rekonstruovat něco podstatného, co tvoří součást obecného lidského tázání.“
– Jan Royt -
Zalistujte si
Hlídací pes
Budeme Vás informovat o vydání knihy odesláním e-mailu na Vaší adresu.
O vydání knihy Vás již e-mailem nebudeme informovat.
Omlouváme se, ale tato kniha je v tuto chvíli nedostupná. Její dostupnost však můžete znovu hlídat.