Básnické dílo I

„Možná jde o nejvýstižnější konfesi křesťanského básníka v české poezii vůbec a možná znovu pochopíme, proč u kolébky tohoto básníka stál Winer. Paradoxně bychom mohli říci, že Slavík je básníkem křesťanské beznaděje. Neboť vstup do tohoto světa je dán pouze skrze jeho úplné znejistění.“
– Petr Cekota 

„Teprve nyní, když máme téměř šest stovek básní vřazených, uvědomujeme si v plné míře, s jak sugestivní osobností se můžeme setkat. Slavíkova cesta k Bohu, jak by se mohl noetický kořen jeho tvorby zhutnit a lapidárně interpretovat, má totiž i svůj nezaměnitelný časoprostorový rozměr. Její básnické ústrojenství reaguje velice citlivě a s uvážením na všechny hrůzy i naděje posledního půlstoletí, které se právě u nás v Čechách dotýkají zejména kategorie svědomí, neboť jen málokomu bylo dáno vyrovnat se s nástrahami času po této stránce beze zbytku. Ivan Slavík patří k těm, již se v každé vteřině své lidské existence domáhali i vertikální existenciální pravdy, svého duchovního tvaru. Příběh jeho díla lze odtud snadno odečíst. Je bohatě zalidněno plebejci i světci, osudy rozehrávanými před tváří věčnosti, znějí v něm však především struny času lidské samoty, té královské materie, s níž je nám dáno nakládat od okamžiku narození až po chvíli, kdy budeme opouštět tento svět. Má-li mít tento řád smysl, je nutno jej naplnit. Slavík ví jak: Bohem…“
– Mirek Kovářík